Článek
A některé si pamatuje do konce života. Tenhle patřil k těm druhým. Bylo pozdní odpoledne, seděla jsem doma a v klidu si četla, když mi zazvonil telefon. Neznámé číslo. Chvíli jsem váhala, jestli ho mám vůbec zvednout, ale nakonec jsem stiskla přijmout. A pak to přišlo.
„Dobrý den, jste Karolína Novotná?“ ozval se ženský hlas.
„Ano, kdo volá?“ odpověděla jsem automaticky.
Chvíli bylo ticho. A pak to řekla.
„Já jen… chtěla jsem vám říct, že mám poměr s vaším mužem. Už dlouho. A myslím, že byste ho měla nechat být. Bráníte mu v tom, aby měl nový život. Aby byl šťastný.“
Zůstala jsem sedět s telefonem v ruce a s hlavou úplně prázdnou. Myslela jsem, že jsem špatně slyšela. Nebo že je to nějaký hloupý vtip. Ale ten hlas zněl klidně. Sebevědomě. Jako by to byla jen další běžná konverzace.
„Kdo jste?“ dostala jsem ze sebe konečně.
„To není důležité. Podstatné je, že už spolu jsme nějakou dobu. A on si zaslouží být se mnou. Nemusíte mu dál stát v cestě.“
Nemusím mu stát v cestě? Byl to snad můj muž!
Hovor skončil dřív, než jsem se zmohla na víc slov. A já tam jen seděla a zírala na telefon. V hlavě mi vířily myšlenky. Bylo to možné? Měl skutečně někoho jiného? Poslední dobou byl divný. Často byl pryč. Měl schůzky, které nikdy dřív neměl. Nosil jiný parfém. Opravdu jsem byla tak slepá?
Když se večer vrátil domů, podívala jsem se na něj jinýma očima. Připadalo mi, že ho vůbec neznám. A tak jsem se ho na rovinu zeptala.
„Kdo je ta žena, co mi dneska volala?“
Nejdřív se zatvářil zmateně. Pak přišel šok. Popřel to. Samozřejmě že to popřel. Ale já už jsem nevěřila ničemu, co řekl. A co bylo horší? V ten moment jsem věděla, že náš vztah skončil.
Nebylo to snadné. Nebyl to žádný impulzivní rozchod, žádná dramatická hádka. Jen pomalu odumírající manželství, kterému stačil jeden anonymní hovor k tomu, aby se rozpadlo úplně. Následující týdny byly peklo. Diskuze, mlčení, hádky, pokusy to zachránit… a pak už jen rozhodnutí: rozvod.
Dny plynuly a já se pomalu smiřovala s tím, že ho ztrácím. Jenže osud měl připravený ještě jeden zvrat.
Stála jsem v soudní síni, vedle mě můj skoro bývalý muž. Soudkyně četla dokumenty a já si jen přála, aby to rychle skončilo. A pak jsem zaslechla jméno. Jméno, které nebylo moje.
Zvedla jsem hlavu.
„Můžete to zopakovat?“ řekla jsem.
Soudkyně se na mě podívala a pak se obrátila k mému muži. „Podle vyjádření svědků a dopisu, který vaše bývalá partnerka poskytla, se vztah týkal slečny Kateřiny Beranové. Ne paní Novotné.“
Chvíli trvalo, než mi to došlo. Ten telefonát… nebyl určený mně.
Byla to chyba. Omyl. Volala mi žena, která si mě spletla s jinou. Můj muž měl sice skutečně milenku, ale nebyla to ta, která mi volala. Já byla oběť cizího omylu, který mě ale dovedl k rozvodu.
Podívala jsem se na něj. V očích měl stejný šok jako já. Možná si teď říkal, že kdyby ta žena neudělala chybu, mohli jsme spolu být dál. Jenže já jsem věděla jedno: ten rozvod nebyl chyba.
Protože ať už to byl omyl nebo ne, náš vztah byl stejně odsouzený k zániku. Jen to přišlo jiným způsobem, než jsem čekala.
Opustila jsem soudní síň s novým pocitem. Ne smutkem. Ne vztekem. Ale úlevou. A taky s jistotou, že někdy nám osud pošle signál, i když je omylem. Stačí ho jen pochopit.
