Článek
Otevřel si přede mnou účet na mobilu, že pošle mojí mámě peníze za víkend na chalupě, a nějak jsem koutkem oka zahlédla jméno Lucie. Nejdřív jsem to ani neregistrovala. Pak jsem ale v noci nemohla spát. Něco mi na tom jméně přišlo příliš známé.
Lucie. To byla ona. Ta, co ho opustila před dvěma lety, prý bez slova. Dlouho jsme o ní nemluvili, až mi jednou řekl, že ho to hodně poznamenalo. Že už nikomu nevěří na sto procent. Brala jsem to jako důvěru, že mi to vůbec řekl. Těšilo mě, že se mnou jde znovu do vztahu, i když s pochroumaným srdcem. Jenže teď mi hlavou vířila otázka: proč by jí, proboha, posílal peníze?
Nepřiznala jsem hned, že jsem to viděla. Jen jsem pár dní pozorovala, jestli se něco změní. Choval se normálně. Možná až moc mile. Vařil, nabízel, že vyzvedne moji neteř ze školky. Vůbec mě to neuklidnilo – spíš naopak. Připadala jsem si jako někdo, kdo čeká, až se potvrdí, že žije ve lži. A pak jsem to nevydržela. Vysypala jsem to na něj večer u televize, když si otevřel pivo a myslel si, že už se o ničem mluvit nebude.
Ztuhnul. Pak se na mě dlouho díval a nakonec se přiznal. Prý ji potkal před dvěma měsíci náhodou. Vypadala prý zbědovaně, neměla kde bydlet, byla po rozchodu a bez práce. A on prý nedokázal jen tak odejít. Řekl, že jí poslal pár tisíc, „na začátek“, aby se mohla sebrat. „Bylo to lidský,“ dodal tiše. Jako by se omlouval, ale nechtěl si to vyčítat.
V tu chvíli jsem ucítila horko za očima. Ne žárlivost. Něco horšího. Zklamání. Že si myslel, že mi to nemusí říct. Že to není důležité. Že někde v hloubi duše pořád chce být jejím rytířem, i když ona už s ním dávno není. Kdybych to věděla hned, možná bych to dokázala nějak vstřebat. Možná bych ho i pochopila. Ale teď jsem jen seděla vedle něj, a připadala si jako někdo, kdo v jeho životě přišel druhý.
Neřekla jsem nic. A on to nijak víc nevysvětloval. Jen seděl a koukal do země. To ticho mezi námi bylo těžké. Těžší než jakákoli hádka. V noci mi pak napsal zprávu. Ležel vedle mě v posteli a poslal mi zprávu. Prý už jí víc nepošle nic. Prý to byl jednorázový zkrat. Prý mě miluje a nechce mě ztratit. Jenže některé věci se nedají vzít zpět tak snadno jako peníze z účtu.
Trvalo mi tři dny, než jsem si dokázala utřídit, co vlastně cítím. Vztek, smutek, nejistotu. Ale nejvíc asi ten zvláštní druh opuštěnosti, který cítíš, i když vedle tebe někdo spí. Rozhodla jsem se, že od něj neodejdu. Ne hned. Ale musím vědět, jestli jsem pro něj teď, nebo jen „zatím“. Protože to, že má někdo minulost, chápu. Ale když se k té minulosti potají vrací a ještě ji financuje, něco je špatně.
Dnes už spolu zase mluvíme. Ale mezi námi je něco, co tam předtím nebylo. Něco tiché a ostré. Něco, co mě nutí se ptát: kdy se zase zachová „lidsky“, a přitom mě obejde? Myslím, že odpuštění není jen o tom říct „je to v pořádku“. Ale o tom, že ti někdo dovolí být součástí všech svých rozhodnutí. I těch, které jsou z lítosti. Protože někdy právě lítost ukazuje, kam srdce skutečně patří. A komu pořád ještě zůstává dlužno.
