Článek
Seděl jsem na gauči, koukal na třetí díl nějakého seriálu, který jsem ani nevnímal, a dojedl pizzu, kterou jsem si objednal jen ze zvyku.
A v hlavě se mi najednou ozvalo: „A tohle je všechno?“
Nikdy jsem nechtěl být ten, kdo jen přežívá od pondělí do pátku.
Vždycky jsem si myslel, že budu mít příběh. Něco, co si jednou budu pamatovat. Co budu vyprávět.
Ale místo toho jsem žil jako restartovaný počítač. Každý den stejný. Beze stopy.
V ten večer jsem napsal jednu větu na papír:
„Až umřu, chci, aby to alespoň někoho zajímalo.“
Další den jsem si vzal volno. Nevěděl jsem, co dělám. Jen jsem cítil, že když neudělám něco teď, už to nikdy nepřijde.
Začal jsem maličkostmi.
Vstal jsem dřív, došel pěšky místo tramvají. Mluvil jsem s cizím člověkem v kavárně. Přihlásil se na kurz kreslení, i když neumím ani rovnou čáru.
Zaznamenával jsem si každý den něco, co jsem nikdy předtím nedělal.
Brzy se to stalo návykem.
Začal jsem jezdit stopem. Přespal jsem jednou v lese, protože jsem nestihl vlak. Hrál jsem na kytaru na ulici – a vydělal si za den víc, než v práci. Poznal jsem dívku, která mi řekla, že žít „divně“ je často lepší než žít „správně“.
Zamiloval jsem se.
Nemám teď víc peněz. Ani lepší status. Ale když se večer podívám do zrcadla, vidím někoho, kdo aspoň zkouší. Kdo se nebojí žít trochu mimo scénář.
A co je důležité – mám příběhy.
Příběh o tom, jak jsem zabloudil v Albánii a našel nejlepší rybí polévku života.
Příběh o tom, jak mě cizí pán v tramvaji naučil skládat origami.
Příběh o lásce, která začala u roztrženého deštníku.
Dřív jsem si myslel, že abych měl co vyprávět, musím něco „dokázat“.
Dnes vím, že stačí žít s otevřenýma očima.
A ano – možná moje jméno nikdy nebude v novinách.
Ale až jednou přijde den, kdy zavřu knihu svého života, chci, aby na poslední stránce stálo: „Stálo to za to.“
