Článek
Krabice, prach, nervy. Ale i něco víc – loučení. Když jsme se s manželkou rozhodli opustit náš byt, kde jsme prožili deset let, nečekali jsme, jak těžké to bude. A jaké překvapení nás čeká.
Ten den jsme nosili poslední věci. V ložnici zbylo už jen velké staré zrcadlo, které viselo na zdi, co se nikdy nehýbalo. Zavěsili jsme ho hned po nastěhování. Těžké, s ozdobným rámem, patřilo kdysi mojí babičce. Chtěl jsem ho sundat opatrně, ale podklouzla mi noha. Zrcadlo se uvolnilo, praštilo o zem a roztříštilo se na tisíc kousků.
„Sedm let smůly,“ zasmála se manželka nervózně. Ale v tu chvíli jsme si oba všimli něčeho jiného.
Na zdi za zrcadlem byl přilepený obálkový list. Obyčejný bílý papír, zažloutlý časem. Pomalu jsem ho odlepil. Byl to dopis. A byl adresovaný nám.
„Pokud tohle čtete, znamená to, že jste připraveni si vzpomenout.“
„Na začátku jste byli jen vy dva. Plní snů, strachů, očekávání. V tomto bytě jste si slíbili, že se nikdy nevzdáte. Že i když bude zle, najdete k sobě cestu. Tento dopis jste napsali vy sami – v den, kdy jste se pohádali tak, že jste málem odešli každý jinam.“
Zarazil jsem se. Opravdu jsme něco takového psali? Pak mi to začalo docházet. Ten večer, co jsme se pohádali kvůli penězům. Já chtěl jít za svým snem, ona se bála o jistotu. Nakonec jsme se usmířili – a zřejmě v tom zoufalství a dojetí napsali ten dopis. Společně. Ale úplně jsme na něj zapomněli.
Zatímco jsem četl dál, začaly se mi vybavovat útržky toho večera. Jak jsme seděli na podlaze, pili víno a slíbili si, že si budeme psát, když nebude dobře. Ten první dopis měl být připomínkou, že všechno překonáme.
V dopise bylo dál napsáno:
„Až budete chtít odejít, vzpomeňte si, proč jste přišli. Až budete mlčet, připomeňte si, co jste si slíbili. A když už si nevzpomenete vůbec na nic – přečtěte si tohle a začněte znovu.“
Seděli jsme v prázdném pokoji na zemi, okolo střepy zrcadla, a oba jsme mlčeli. Byli jsme spolu deset let. Prošli jsme tím, co by nás kdysi zlomilo. A na tu vzpomínku jsme zapomněli. Ne proto, že by nebyla důležitá – ale proto, že jsme ji žili.
To zrcadlo se rozbilo možná ne náhodou. Možná to byla poslední připomínka toho, že některé věci je třeba pustit, aby se jiné mohly znovu ukázat.
Ten dopis jsme si znovu podepsali a vložili ho do nové krabice. A slíbili si, že v novém bytě ho někam ukryjeme. Třeba ho najde někdy naše dcera. A nebo my, když to zase budeme potřebovat.
