Článek
Pamatuju si, jak jsem to celé nechápala. Moje máma brečela, táta mlčel. Snažila jsem se věřit, že přijde zpátky, že se jen zatoulal, že něco potřebuje vyřešit.
Ale roky šly a já jsem slyšela od policie, že „není žádný důkaz o tom, že by mu něco bylo“.
Zmizel jako pára nad hrncem.
Dvacet let jsem neslyšela ani slovo.
Nejhorší bylo čekání. Každý zvonek mě děsil. Každá zpráva mě zmátla. A každý rok, kdy nepřišla žádná zpráva, zanechával další díru v mém srdci.
Zkoušela jsem ho hledat sama – volala jsem kamarádům, jeho bývalým kolegům, hledala po internetu, v archivech. Nic.
Byl to jako kdyby se vypařil ze světa.
A pak jednoho dne přišel dopis.
Nepodepsaný. Jen s mou adresou napsanou rukou, kterou jsem poznala hned.
Otevřela jsem ho s třesoucíma rukama. Uvnitř byl krátký vzkaz:
„Vím, že jsi na mě čekala. Vím, že to nebylo fér. Omlouvám se. Není to, jak si myslíš. Brzy ti všechno vysvětlím.“
Bylo tam i číslo mobilu.
V tu chvíli se mi zastavil čas.
Měla jsem smíšené pocity. Radost, úlevu, ale taky obrovský strach. Proč se ozval až po dvaceti letech? Co se mu stalo? A co teď?
Neváhala jsem a zavolala.
Jeho hlas byl po těch letech cizí, ale zároveň známý. Říkal, že byl v problémech, že utekl před něčím, co by nás mohlo ohrozit všechny. Že mě miluje a chtěl se vrátit.
Setkali jsme se krátce po tom.
Byl unavený, ale šťastný, že mě vidí. Povídali jsme si celé hodiny. Vyprávěl mi o životě v zahraničí, o tom, jak se skrýval, a jak vždycky doufal, že jednou přijde den, kdy to vysvětlí.
Byla to směsice emocí – radosti, smutku, vzteku i porozumění.
Byl to konec dvacetiletého ticha a začátek nového příběhu.
Bratr zmizel před dvaceti lety. Pak mi přišel dopis.
A ten dopis nám dal šanci na novou kapitolu, kterou bychom jinak nikdy nezačali.