Článek
Šel jsem tam jako dobrovolník.
Pomáhat na oddělení paliativní péče nebyl můj sen, ale nabídla se příležitost a já ji přijal. Upřímně – chtěl jsem mít pocit, že dělám něco smysluplného.
Nečekal jsem, že mě to zlomí. A přetvoří.
Byl to muž.
Kolem sedmdesátky. Hladce oholený, upravený, mluvil klidně. Každé ráno si přál čistý hrnek čaje.
Jmenoval se Jan.
Neptal se, kdo jsem. Přijal mě, jako bych tam patřil. Pár dní jsme si jen povídali. O jeho ženě. O tom, jak jako kluk jezdil na kole po lesích u Berouna. O knížkách, které nestihl dočíst.
Nejvíc ale mluvil o lidech, které miloval. A o chybách, které už napravit nestihl.
Jednou se mě zeptal: „Myslíš, že to všechno stálo za to?“
Nevěděl jsem, co říct. Ale pak mi došlo, že to nechtěl slyšet ode mě. Chtěl to slyšet od sebe.
Usmál se. A řekl: „Možná i ano. Když aspoň někdo zůstane, kdo si na mě vzpomene.“
Týden na to už sotva mluvil. Byl klidný. Zíral z okna, i když venku nebylo nic než stěna další budovy.
A pak, jedno odpoledne, jsem u něj seděl, když zavřel oči a přestal dýchat.
Byl jsem tam sám.
Držel jsem jeho ruku, i když necítila. Řekl jsem „děkuju“, i když už neposlouchal.
A když jsem odešel, nemohl jsem přestat myslet na to, jak moc mě tenhle cizí člověk poznamenal.
Začal jsem víc volat svým rodičům.
Začal jsem psát dopisy lidem, kterým jsem to dlužil.
A přestal jsem odkládat věci na „někdy“.
Protože někdy už nepřijde.
Možná jsem byl v té místnosti proto, abych tohle pochopil.
Že smrt není jen konec. Je to zrcadlo. A otázka: „Jak chceš žít, dokud můžeš?“
A já ji slyším dodnes.
