Článek
Měla bych kokosový drink v ruce a smála bych se tomu, jak jsem se dřív stresovala, jestli má Alena hotovou prezentaci do práce nebo jestli Honza potřebuje pohlídat děti, protože má „krizovku ve vztahu“ – čti: randí s dvacítkou a jeho žena o tom (zatím) neví.
Ale žádné pětikoruny jsem nedostávala. Dostávala jsem „Díky, jsi zlatá!“, „Nevím, co bych bez tebe dělala!“ a občas i „Ty jsi fakt anděl!“. To všechno jsem sbírala jak nějaké pochybné body věrnostního programu, u kterého nikdo nikdy neslíbil, že by šly vyměnit za něco reálného. Třeba za rameno, na kterém bych si mohla poplakat. Nebo aspoň za někoho, kdo zvedne telefon, když už mi fakt není do smíchu.
Myslela jsem si, že když dáváš, taky dostaneš. Že když budeš dobrý člověk, svět ti to vrátí. Možná ne hned, ale jednou určitě. Jenže pak přišel ten zlom. Den, kdy mi došly síly. Doslova. Padla jsem. Ne metaforicky, ale fyzicky. Tělo vypnulo. Emoce se rozlily jako kafe na bílé tričko a já konečně musela přiznat, že už to nedávám. A tehdy se to stalo – nestalo.
Nikdo nepřišel.
Telefon byl tichý. Messenger mrtvý. Ti, kterým jsem věnovala své víkendy, večery i kusy života, byli… zaneprázdnění. Moc práce. Moc starostí. Moc všeho. „Ozvu se později, teď fakt nestíhám!“ napsala mi kamarádka, které jsem ještě před měsícem držela ruku, když brečela nad dalším rozchodem. Neozvala se. A nebyla jediná.
Na chvíli jsem si připadala jak idiot. Jak ten člověk, co dává k narozeninám promyšlené dárky, peče dorty a plánuje překvapení, ale sám k narozeninám dostane lahev sprchového gelu ze slevy. Vlastně ne, sprchový gel bych tehdy brala.
Začala jsem přemýšlet. Ne, nepřišlo to hned. Nejdřív jsem se litovala. Brečela jsem, že lidi jsou nevděční a jak jsem si to nezasloužila. Až později mi došlo, že problém možná nebyl jen v nich. Možná byl i ve mně.
Já jsem totiž nikoho nenechala přijít. Nepustila jsem je dovnitř. Vždycky jsem byla „ta silná“, „ta, co zvládne všechno“, „ta, co neotravuje ostatní svými problémy“. Když někdo řekl: „Jak se máš?“, odpověděla jsem: „V pohodě!“ i když jsem měla pocit, že se dusím. A když už jsem byla opravdu na dně, čekala jsem, že to poznají sami. Ale lidi nejsou telepati. Když celý život rozdáváš a nikdy si neřekneš o pomoc, vytvoříš kolem sebe obraz, že ji prostě nepotřebuješ.
To ale neomlouvá všechny ty, co se vytratili. Když někoho znáš roky a nikdy ho nenapadne se zeptat, jak se máš, když ví, že něco není v pořádku… tak je možná čas přehodnotit, jestli tam má ve tvém životě pořád místo. Pomoc by totiž neměla být směnka. Neměla by to být dohoda typu „já tobě – ty mně“. Ale když se to stane pravidlem, když dáváš a dáváš a nikdy nedostaneš ani kousek zpět, vyčerpáš se. Emočně, psychicky, někdy i fyzicky.
Od té doby jsem se naučila dvě věci.
Za prvé – říkat ne. Ne proto, že bych byla zlá. Ale proto, že moje energie je vzácná. Když ti celý život teče do cizích lodí a tvoje jde ke dnu, je čas přestat vylévat vodu jinde a zachránit tu svou.
A za druhé – říct si o pomoc. Není to slabost. Je to síla. Přiznat, že na všechno nestačíš, je někdy ta nejstatečnější věc, kterou můžeš udělat. A pokud to někoho odradí? Možná nikdy nebyl ten pravý člověk, kterého sis myslela, že máš.
Dnes už nejsem ta, co běhá a hasí každý požár. Dneska si rozmyslím, jestli zvednu telefon v deset večer, když vím, že se mě volající celý rok na nic nezeptal. A víš co? Není to sobectví. Je to zdravé sebevědomí.
Pomáhat druhým je krásné. Ale nejdřív musíš pomoct sobě. Protože když spadneš letadlem, taky ti v instrukcích říkají: dej si kyslíkovou masku první, až potom pomáhej ostatním. Není to bezcitnost. Je to přežití.
Takže jestli jsi někdy měl nebo měla pocit, že celý život dáváš a nic nedostáváš, věz jedno – nejsi v tom sám. Ale možná je čas změnit pravidla. Protože pomoc, která tě vyčerpá, není pomoc. Je to vyčerpávání.
A když to zvládneš změnit, můžeš pak zase pomáhat. Ale už ne za cenu vlastního štěstí.
