Článek
Ale byla to moje holčička. Jediná. A já ji vychovávala sama, s tím nejlepším vědomím a svědomím, jaké jsem měla.
Od puberty jsme se občas hádaly. Jako matka a dcera. Nic zvláštního. Vždycky jsme se nakonec usmířily.
Ale pak se něco změnilo.
Začalo to nenápadně. Míň telefonátů. Kratší odpovědi na zprávy. Když jsem se ptala, jestli přijede na víkend, měla vždy nějaký důvod, proč nemůže.
Přesvědčovala jsem samu sebe, že je jen zaneprázdněná. Mladí mají přece svoje životy, své partnery, práci, přátele.
Ale časem jsem si uvědomila, že nevolá už vůbec. A když jsem jí napsala, odpověď přišla třeba za týden. Pokud vůbec.
Pokaždé to zabolelo.
Ale nejhorší bylo nevědět proč.
Na její svatbě jsem nebyla mezi pozvanými.
Jen jsem se o ní dozvěděla. Přes známou.
Prý to bylo „malé, komorní“. Jen nejbližší. Žádné velké divadlo.
A právě proto jsem nechápala, proč jsem mezi nimi nebyla.
Přemýšlela jsem, jestli jsem někdy řekla něco tak špatného. Něco, co si neuvědomuju.
Ale nic mi nedávalo smysl.
Nakonec jsem se odhodlala. Oblékla jsem se, vzala květiny a jela tam. Ne na obřad – to bych si nedovolila. Ale na hostinu.
Chtěla jsem ji jen obejmout. Popřát štěstí. A říct jí, že ji mám pořád ráda, i když se mnou nemluví.
Když mě uviděla, zbledla.
Chvilku na mě jen zírala. Její čerstvý manžel se na mě díval nechápavě. A já najednou cítila, že jsem vetřelec.
Vzala si mě stranou.
A pak mi to řekla.
„Mami, já jsem ti to nemohla říct dřív. Ale já tě… neumím ti odpustit.“
Zůstala jsem stát.
„Když jsem byla malá, myslela jsem si, že jsi hrdinka. Že ses obětovala, že jsi silná. Ale pak jsem zjistila věci. Věci, které jsi přede mnou tajila.“
Vytáhla z kabelky fotku. Starou.
Na ní jsem byla já – a muž, kterého jsem považovala za minulost. Za chybu.
„To je můj táta,“ řekla.
Zamrazilo mě.
„Celý život jsi mi říkala, že tě opustil. Že se nikdy neozval. Ale on psal. Psal ti roky. A tys mu nikdy neodpověděla.“
Nemohla jsem dýchat. Slova mi uvízla v krku.
„Našla jsem ty dopisy. Po babičce. Všechno si schovala. Nechtěla jsi, aby se mi vrátil do života. Ale on chtěl. Opravdu chtěl.“
Chtěla jsem jí to vysvětlit.
Že jsem tehdy dělala, co jsem považovala za správné. Že jsem měla strach. Že jsem ho znala jinak, než jak ho znala ona z pár vět na papíře.
Ale bylo pozdě.
„Našla jsem ho před pár lety. A víš co? On mě přijal. Beze lži. S omluvou. A láskou.“
Pak se nadechla:
„A od té doby tě už nepotřebuju.“
Odešla. Bez slz.
Já stála s kyticí v ruce, uprostřed cizí oslavy, kde jsem byla jen stínem.
A až tehdy jsem pochopila, že někdy nejsou slova, která to mohou vrátit.
A že některé lži, i když vypadají jako ochrana, nakonec způsobí největší vzdálenost.
