Článek
Všechno má své logické vysvětlení — aspoň jsem si to vždycky říkala. Až do chvíle, kdy moje šestiletá dcera začala kreslit. Zpočátku šlo o běžné obrázky – domečky, sluníčka, maminku a tatínka. Ale pak se začala na papírech objevovat jedna postavička znovu a znovu. Vysoká, štíhlá, bez obličeje. Jen tmavý obrys s dlouhýma rukama.
Když jsem se jí ptala, co to je, řekla klidně: „To je pan Modrý. Je hodný. Stojí u mě, když spím.“
Zasmála jsem se. Dětská fantazie, říkala jsem si. Ale když jsem jednou večer uklízela její pokoj, našla jsem tu postavu namalovanou nejen na papírech, ale i křídou na zdi. Dokonale stejné proporce, stejný stín, a… něco na tom bylo zneklidňujícího. Cítila jsem mrazení v zádech, i když jsem si to nechtěla přiznat.
V dalších dnech se situace opakovala. Ať už jsme křídou malovali cokoli, postava pana Modrého se zase objevila. I když jsem zeď umyla, druhý den tam byla znovu. Dcera tvrdila, že tentokrát ji nemalovala ona, ale „on se ukázal sám“. Stále jsem věřila, že je to jen její bujná představivost. Až do noci z pátku na sobotu.
Vzbudila mě podivná tichost. V domě bylo až nepřirozené ticho. Šla jsem zkontrolovat dceru – spala klidně. Ale když jsem se otočila ke dveřím, zahlédla jsem něco koutkem oka. Stín na zdi. Ten stín měl tvar. Tvar, který jsem znala.
Zamrzla jsem. Udělala krok zpět a stín zmizel. Ráno jsem to svedla na únavu a přísahala si, že musím víc spát. Jenže další den mi dcera podala nový obrázek. „Pan Modrý říká, že se ti nelíbí. Ale on tě má rád,“ usmála se. Na obrázku byly dvě postavy – ona, a vedle ní postava bez tváře, ale s velkýma očima. Tentokrát poprvé – s očima.
Zvažovala jsem, že navštívíme dětského psychologa. Ale místo toho jsem začala zkoumat, kde se ten obraz může vzít. Projela jsem staré knihy, kresby, folklor. A pak jsem našla něco zvláštního. V jednom starém deníku, který jsme měli po babičce, byl náčrtek velmi podobné postavy. Popisoval „muže, který navštěvuje děti v noci a stojí u jejich postýlek“. Bez tváře, bez hlasu, ale s „vlídnou přítomností“. Děti ho prý vnímaly jako ochránce. Ale dospělí, kteří ho zahlédli, cítili strach.
V tu chvíli mi došlo, že nejsem první, kdo ho viděl.
Dnes už o panu Modrém nemluvíme. Dceru jsem přestěhovala do jiného pokoje a kresby zmizely. Ale čas od času se přistihnu, jak se dívám na zeď… a čekám. Možná už tam není. A možná jen čeká, až přestaneme dávat pozor.
