Článek
Ne že by byla divná – jen jaksi… citlivější. Zatímco jiné děti si hrály s panenkami nebo stavěly kostky, Laura celé hodiny kreslila. Klidně i v šesti letech seděla sama v pokojíčku, pastelky v ruce, jazýček vyplazený soustředěním. Kreslila dívky s dlouhými vlasy, obří květiny, někdy zvláštní zvířata. Ale pak přišel dům.
Poprvé ho nakreslila o prázdninách. Byla tichá, zamlklá, a pak mi ukázala výkres: velký bílý dům s věžičkou, verandou a kulatým oknem pod střechou. Strom u vchodu, lavička, modrá obloha. Pod tím Laura pastelkou pečlivě napsala: „Můj dům“.
„To je hezký, Lauro. Kde jsi ho viděla?“ zeptala jsem se.
„Nikde. Jen ho znám,“ odpověděla. A víc neřekla.
Dům kreslila znovu a znovu. Někdy ve dne, jindy večer. Pořád ten samý. Po čase jsem si všimla detailů, které přidávala – věšák ve vstupní hale, květináče na okně, dokonce i prasklinu ve zdi na verandě.
Začalo mi to vrtat hlavou. Proč to dítě kreslí dům, který nikdy neviděla? Žádné místo, kde jsme byli, mu neodpovídalo. Ani dům mé babičky, ani chaty kamarádů, nic. Dokonce jsem si začala říkat, jestli si ho nemohla nějak „přenést“ ze snu. Ale pak přišel výlet do Beskyd.
Bylo září, babí léto, rozhodli jsme se s manželem a Laurou vyrazit na poslední teplý víkend někam mimo město. Ubytovali jsme se v malé vesničce nedaleko Rožnova, v chalupě s výhledem na les. V sobotu jsme se šli projít. A pak… Laura znehybněla.
„To je on,“ řekla tiše. Stála jako přimrazená, oči upřené na rozcestí.
Za stromy stál dům. Přesně ten. Bílá omítka, věžička, kulaté okno. Vše do posledního detailu. Na lavičce seděla stará paní s šátkem. Jako z obrázku.
Než jsme se zmohli na slovo, Laura se k ní rozběhla. Já s manželem za ní, v panice. Ale když jsme dorazili, paní se usmívala.
„To je Laura?“ zeptala se a mě ztuhla krev v žilách.
„Jak ji znáte?“ zeptal se manžel.
„Víte… to je zvláštní. Tenhle dům patřil mé sestře. Před dvaceti lety tu žila s dcerou. Malou holčičkou. Jmenovala se taky Laura. Ale obě… zahynuly při požáru. Dům jsme opravili. Občas se mi o nich zdá. A malá Laura… vypadá přesně jako vaše.“
Nikdy jsme to nedokázali vysvětlit. Laura si na dům už nikdy nevzpomněla. Přestala ho kreslit. Obrázky zmizely, místo nich přišly princezny a koníci. Ale já na to nezapomněla. Mám stále složku s jejími výkresy. A když se dívám na dům na fotce, kterou jsme si tam tehdy potají pořídili, běhá mi mráz po zádech.
Nevím, jestli v to věřit. Ale jedno vím jistě: některá pouta přesahují čas. A některé vzpomínky se vracejí – i když nepatří nám.
