Článek
Matka, otec, starší bratr, pár tetiček, žádná velká dramata. Jediné, co vždycky viselo ve vzduchu jako nevyřčená otázka, byl děda. Otec o něm nemluvil. Když jsem se ptal jako malý, mávl rukou: „Ten nestál za řeč.“ A tím to končilo.
Vlastně jsem se s tím smířil. Některé rodiny jsou prostě složitější.
Jenže pak, jedno pondělní ráno, přišel dopis. Nebyl v obálce. Byl jen přeložený napůl, bez známky, bez odesílatele. Na první pohled to vypadalo jako nějaký zapomenutý papír, co spadl do schránky omylem. Ale na zadní straně bylo moje jméno. Rukou. Pěkně čitelně. A pod ním jen: „Musím ti něco říct, než bude pozdě.“
Doma jsem papír rozložil a začal číst. A čím víc jsem četl, tím víc mi tuhla krev v žilách. Byl to dopis od muže, který se podepsal jen „L.“. Psaný roztřeseným rukopisem. Psal o tom, že před lety odešel z rodiny ne proto, že by nechtěl být dědou, ale protože mu to bylo zakázáno. Narážel na nějaké nevyjasněné události z osmdesátých let, prý udělal něco, co tehdejší režim považoval za zradu. A aby rodinu ochránil, zmizel.
Psal, že z dálky sledoval naše životy. Prý se dozvěděl, že můj otec má dva syny. A že já, nejmladší z rodu, jsem vždycky připomínal jeho samotného. „Viděl jsem tě jednou, bylo ti šest, házel jsi kamínky do řeky a smál ses. Stál jsem tehdy na mostě, nepoznal bys mě.“
Nevím proč, ale tu větu si pamatuju nejvíc.
O dopisu jsem neřekl nikomu. Nejdřív jsem si myslel, že je to vtip, špatná halucinace, možná někdo pomatený. Ale pak jsem začal pátrat. A zjistil jsem, že otec opravdu nemá v rodném listě zapsaného otce. Jen jméno matky. Žádné fotografie, žádné záznamy. Jako by ten muž opravdu přestal existovat.
Po týdnech hledání jsem narazil na jednu archivní zmínku. Ladislav V., narozen 1943, technik, zatčen v roce 1984 za „nepovolené šíření informací“ a později propuštěn za nejasných okolností. Žádný další záznam.
Zkusil jsem napsat odpověď. Na stejný papír. Položil jsem ho do schránky a čekal. Dny nic. Týdny nic. A pak jednoho dne, když jsem šel z práce, stál u vchodu starý muž. Tenký kabát, hůl, klidný pohled. Nic neřekl. Jen kývl hlavou a podal mi fotografii. Byla černobílá, stará, na ní on a malý chlapec – můj otec. Na zadní straně bylo napsáno: „Rodinu si člověk nenapíše, ale někdy ji může znovu přečíst.“
A pak odešel.
Od té doby jsem ho už nikdy neviděl.
