Článek
Můj den skončil náročně – porada v práci, rozbité auto a unavené dítě, které nechtělo spát. Očekávala jsem jen nějaký spam nebo upomínku. Místo toho jsem zahlédla předmět, který mě doslova přimrazil.
„Pamatuješ si na mě?“
To jméno bylo moje. A e-mailová adresa taky. Ale tu jsem zrušila… před deseti lety. Sama. Vědomě.
Neotevřela jsem to hned. Hleděla jsem na obrazovku, jako by na mě měla každou chvíli vyskočit ruka z minulosti. Když jsem se konečně odhodlala kliknout, zpráva byla krátká:
„Já si pamatuju všechno. Ty taky? 15. červen, dům u lesa.“
To byl den, na který jsem se snažila zapomenout.
Vyrůstali jsme s kamarádkou Terezou skoro jako sestry. Její prarodiče měli chatu u lesa, kam jsme v létě jezdily. Vždycky jsme si přály zůstat tam samy, bez dozoru, a v létě 2007 se nám to konečně splnilo. Bylo nám tehdy sedmnáct.
Ten večer jsme si hrály na dospělé. Vypily trochu vína, pouštěly si staré kazety, smály se. Jenže potom Tereza vytáhla starý spiritistický talířek, který našla na půdě. Smály jsme se tomu. Ale tehdy… tehdy se stalo něco zvláštního. Talířek se začal hýbat. Odpovídal. Přišlo nám to vtipné, až do chvíle, kdy napsal moje jméno.
A pak – „UTÍKEJ.“
Všechno zhaslo. Zůstala jen tma, ticho a divný zápach spáleniny. Následující vzpomínky mám jako zamlžené – křik, běh do lesa, pád. Ráno jsme ležely na verandě chaty, obě špinavé, odřené, s bolestí hlavy. Nikdo jiný tam nebyl. Ani stopy, ani vysvětlení. Nikdy jsme o tom nemluvily. Dohodly jsme se, že to byl jen výplod alkoholu a dětské fantazie.
Jenže pár týdnů nato jsem zrušila svou e-mailovou adresu. Dostávala jsem na ni podivné zprávy – bez textu, jen s přílohami. Zvuky dechu, škrábání. A jednou i fotku. Mě, jak spím. Rozmazanou. Ale pravou.
Teď se to vrátilo. Po deseti letech.
Zkusila jsem odpovědět. Napsala jsem prostě:
„Kdo jsi?“
Odpověď přišla o půlnoci.
„Tys mě zapomněla. Já tebe ne.“
A pod tím přiložený soubor – fotka chaty u lesa. Aktuální. Světlo v horním patře svítilo.
Ráno jsem volala Tereze. Nezvedala to. Nakonec mi odepsala jen:
„To přišlo i mně. Neptej se. Nejezdi tam.“
Smazala jsem ten e-mail. Ale nový přišel o den později. Tentokrát jen dvě slova:
„Znovu přijdeme.“
