Článek
Po práci jsem si sedla na gauč, pustila rádio, položila nohy na stolek a konečně si chtěla užít chvilku klidu. Vzala jsem mobil, že projdu zprávy a e-maily. A tehdy jsem si jí všimla.
SMS z neznámého čísla.
Krátká. Tři slova.
„Promiň, mami.“
Seděla jsem tiše. Zmatená. Několikrát jsem si zprávu přečetla. Neznala jsem číslo. Ani nebylo cizí – česká předvolba. Ale hlavně… já nemám děti. Nikdy jsem neměla. Bylo mi čtyřicet sedm, bezdětná, svobodná. A tahle zpráva byla jako úder do hrudi. Měla v sobě tolik citu, tolik bolesti – a tolik otázek.
První reakce byla logická. Musel to být omyl. Cizí číslo, špatný příjemce. Chtěla jsem to pustit z hlavy, ale něco mě nutilo odepsat. Po chvíli váhání jsem napsala zpět:
„Omlouvám se, ale asi jste napsal/a špatné číslo.“
Odpověď přišla skoro okamžitě.
„To nevadí. Stejně byste to pochopila líp než ta pravá.“
Zatajila jsem dech. Cítila jsem smutek, zoufalství, jakési přiznání. Ale stále jsem nevěděla, s kým mluvím.
„Kdo jste?“ napsala jsem.
Odpověď už nepřišla.
Zprávu jsem nedokázala vymazat. Několik dní jsem na ni pořád myslela. V práci jsem byla nesoustředěná, doma roztěkaná. Přemýšlela jsem, jestli je na světě někdo, kdo právě zoufale touží po odpuštění, ale netroufá si obrátit se na toho, komu je zpráva určená. Možná ztracené dítě. Možná někdo, kdo utekl z domova. Možná… někdo, kdo už nemá kam jít.
Začala jsem si prohlížet číslo. Vyhledávala jsem ho online. Nic. Ani jméno, ani profil. Jen předvolba z menšího města. A tak jsem udělala něco, co bych jinak nikdy neudělala – napsala jsem znovu.
„Stále na vás myslím. Pokud potřebujete někoho, kdo vás vyslechne, jsem tady.“
Tentokrát trvalo odpovědi déle. Tři hodiny. Pak přišla jedna věta:
„Máma mi řekla, že nejsem její. Že si mě přivedli z dětského domova a že lituje, že si mě kdy vzali.“
Zůstala jsem sedět, neschopná cokoli napsat. Ta bolest v té větě… byla skutečná. Syrová. Upřímná.
A tak jsme si začali psát. Po nocích, po večerech. Nikdy mi neřekl své jméno. Ani pohlaví. Jen že je mu osmnáct. Že utekl z domova. Že je někde „na cestě“. Cítila jsem, jak ve mně něco klíčí.
Mateřský pud, který jsem nikdy neměla šanci použít.
Netlačila jsem. Jen jsem poslouchala. Byla jsem tichým svědkem bolesti, zmatku, zloby – ale i touhy žít, chtít být milovaný, patřit někam. A on nebo ona mi jednoho dne napsal:
„Děkuju, že mi odpovídáte. Díky vám jsem to zatím nevzdal.“
V tu chvíli jsem pochopila, že i když nejsem matka, možná jsem pro někoho tou nejbližší duší, jakou kdy měl.
Dnes už si nepíšeme. Poslední zpráva přišla před rokem. Stála v ní jen:
„Našel/a jsem někoho. Víc nemůžu napsat. Ale žiju. Díky vám.“
Mobilní číslo přestalo fungovat. Nevím, kde je. Nevím, jak vypadá. Ale vím, že žije. A že někdy, i nechtěná zpráva může zachránit život.
Nebo změnit ten váš.
