Jediná výstava za jeho života trvala jeden den policie ji zavřela. Amedeo Modigliani zemřel v bídě.

Zemřel v lednu 1920 na tuberkulózu, sám a bez peněz, v pařížském špitále. Pohřeb byl dav. A obrazy, za které nedostal nic, se o pár let později prodávaly za miliony.

Amedeo Clemente Modigliani se narodil 12. července 1884 v Livornu, italském přístavním městě s velkou sefardskou židovskou komunitou. Rodina byla vzdělaná, orientovaná na filozofii a literaturu – ale v době Amedeova narození právě procházela bankrotem. Otec přišel o důl na Sardinii a rodina živořila.

Malý Amedeo byl od dětství nemocný. V deseti letech prodělal zápal pohrudnice, v čtrnácti tyfus. V horečkách prý viděl vize malířů a obrazů a rozhodl se, že tím bude žít. Matka zapsala nemocného syna na výtvarnou akademii v Livornu. Byl to správný krok – ale jen začátek.

Ve dvaceti mu diagnostikovali tuberkulózu. Nemoc, která ho nakonec zabije, ho pronásledovala patnáct let.

Studoval malbu ve Florencii a v Benátkách. V roce 1906 odjel do Paříže. Bylo mu dvaadvacet let a měl celý život před sebou – nebo aspoň tak to vypadalo.

Paris přelomu století a první světové války byla magnet pro umělce z celé Evropy. Picasso, Braque, Soutine, Utrillo, Chagall – Montmartre a brzy i Montparnasse byly plné talentovaných lidí bez peněz, kteří žili z prodeje obrazů, z přátelství a ze snů.

Modigliani zapadl do tohoto světa okamžitě. Byl pohledný, vzdělaný, uměl citovat Danta i Nietzscheho zpaměti, uměl svádět a fascinovat. Pařížští přátelé ho brzy přezdívali „Modi“ – francouzské slovo maudit znamená prokletý.

Prokletý byl v mnoha ohledech. Alkohol a drogy, které bral jako lék na bolest i jako palivo pro tvorbu, ho ničily rychleji než tuberkulóza. Pracoval v chladných atelierech, jedl nepravidelně, spal kde se dalo. Ženy přicházely a odcházely. Obrazy málokdy prodal za hotové peníze – spíše je dával za sklenici vína, za oběd, za nájem, který nestačil zaplatit.

A přesto maloval. Neustále.

V době, kdy Paříž žila kubismem a fauvismem, kdy Picasso rozebíral tvary a Matisse bláznivě jásal barvou, Modigliani šel jinam. Odmítl podepsat manifest futuristů – jeho láska patřila starým italským mistrům renesance, Botticellemu, Carpacciovi, tvaru a linii.

Maloval portréty a akty. Tváře s mandlovými oči bez zornic – prázdnými, jako africké masky, které sbíral jeho přítel Picasso. Dlouhé krky, oválné hlavy, těla natažená do elegantní melancholie. Nikde expresionistická křeč, nikde kubistická geometrie. Jen tichá, smyslná přítomnost člověka před plátnem.

Modely měl z pařížského dna – servírky, pradleny, prostitutky, dělníky. Vedle nich maloval portréty přátel: Picassa, Cocteaua, básníka Apollinaira, svého mecenáše Leopolda Zborowského. Každý portrét byl okamžitě poznavatelný jako Modigliani. Nikdo jiný tak malovat neuměl. A přesto mu za to Paris skoro nezaplatila.

Na jaře 1917 přišla do jeho života Jeanne Hébuterneová. Bylo jí devatenáct, studovala na akademii, byla tichá, ostýchavá a křehká – pravý opak Modiglianiho. I přes zuřivé protesty rodičů se k němu nastěhovala.

Stala se jeho múzou. Namaloval ji šestnáctkrát – vždy s onou charakteristickou skloněnou hlavou, vždy s tím zvláštním klidem, který její tvář nesla. Byl to jeden z nejkrásnějších milostných cyklů v dějinách malířství, zachycený v chudobě a nemoci, v ateliéru bez dostatečného tepla.

V listopadu 1918 se jim narodila dcera, pojmenovaná také Jeanne. Rodina přezimovala na jihu Francie, kde Modiglianiho agent doufal, že prodá obrazy bohatým turistům z Riviéry. Příliš se mu to nepovedlo. Na jaře 1919 se vrátili do Paříže. Jeanne byla znovu těhotná.

V prosinci 1917 se konala jediná samostatná výstava Modiglianiho maleb za jeho života. Uspořádal ji jeho přítel a mecenáš Leopold Zborowski v galerii Berthe Weillové na rue Taitbout.

Do výlohy galerie pověsili několik aktů z malířovy nejnovější série.

Policie přišla ještě v den vernisáže. Akty ve výloze – zobrazující ochlupení na ženském těle, což bylo v tehdejším Paříži považováno za nepřípustné – musely být okamžitě odstraněny. Výstava byla fakticky uzavřena.

Galerista Berthe Weillová prý komisaři řekla, že přes ulici je policejní stanice a z jejích oken je vidět celá řada aktů v klasickém stylu – a nikdo nevznesl námitku. Komisař odpověděl, že ty jsou staré obrazy.

Modigliani se zasmál. A šel malovat dál.

Zima 1919–1920 byla pro Modiglianiho poslední. Tuberkulóza se rozvinula do tuberkulózní meningitidy – zánětu mozkových blan. Přidala se podvýživa a léta alkoholu a drog. Modigliani ležel v ateliéru, pak byl převezen do Charity Hospital, kam se tehdy přiváželi pařížští chudí.

24. ledna 1920 Amedeo Modigliani zemřel. Bylo mu pětatřicet let.

Jeanne se dozvěděla o jeho smrti v rodičovském domě, kam ji odvedli příbuzní. Byla osm měsíců těhotná. O dva dny později, 26. ledna, vyskočila z okna pátého patra.

Zabila sebe i nenarozené dítě. Bylo jí jedenadvacet let.

Jejich společná dcera Jeanne, tehdy čtrnáct měsíců stará, byla adoptována sestrou Modiglianiho otce ve Florencii. Vyrostla, aniž věděla, kdo byli její rodiče. Teprve jako dospělá začala pátrat a v roce 1958 vydala životopis svého otce.

Pohřeb Modiglianiho na hřbitově Père-Lachaise byl přeplněný. Sláva, která mu za života nedopřála nic, přišla na pohřeb v plné síle. Pařížský umělecký svět se přišel rozloučit s člověkem, jehož obrazy dostával za víno.

Ceny jeho obrazů začaly stoupat ještě téhož roku. Za jeho života se prodávaly za pár franků – nebo vůbec. V roce 2010 se jeden z jeho aktů vydražil v New Yorku za 68,9 milionu dolarů.

Jeanne Hébuterneová leží na Père-Lachaise vedle Modiglianiho. Trvalo přes deset let, než to rodinní příslušníci dovolili – zpočátku byl jejich pohřeb oddělen.

Na hrobě je nápis: Amedeo Modigliani, malíř, narozený v Livornu 12. července 1884, zemřel v Paříži 24. ledna 1920. Sláva ho uchvátila v okamžiku jeho smrti.

Zdroje: