Vyhrál všechny soudní procesy. Tak ho odvezli. Karel Havlíček Borovský byl největší novinář své doby

Bez soudu, bez rozsudku – jen s pokynem ministra vnitra a podpisem císaře Františka Josefa I. Cestou do tyrolského Brixenu si komisař koupil čtyři lahve mělnického. Havlíček je s ním s chutí vypil a cestou napsal báseň. Říká se jí Tyrolské elegie a je to jedno z nejlepších děl české literatury 19. století.

V noci ze 16. na 17. prosince 1851 zaklepali na dveře jeho kutnohorského bytu. Byl to policejní komisař Dedera s eskortou. Bez soudu, bez rozsudku – jen s pokynem ministra vnitra a podpisem císaře Františka Josefa I. Cestou do tyrolského Brixenu si komisař koupil čtyři lahve mělnického. Havlíček je s ním s chutí vypil a cestou napsal báseň. Říká se jí Tyrolské elegie a je to jedno z nejlepších děl české literatury 19. století.

Karel Havlíček se narodil 31. října 1821 v Borové u Přibyslavi na Vysočině, do rodiny kupce. Byl bystrý, ctižádostivý a od mládí přesvědčen, že slova mají sílu měnit věci. Vstoupil do kněžského semináře – ne z víry, ale protože chtěl vzdělávat lidi. Záhy odešel, nesnášel tamní konzervatismus a servilitu vůči habsburské moci.

V roce 1843 odjel do Ruska jako vychovatel do rodiny moskevského profesora. V Čechách i jinde v Evropě tehdy panoval romantický obdiv ke slovanskému Rusku jako bratrskému národu, přirozenému spojenci v boji za národní práva. Havlíček přijel s těmito iluzemi a za rok se vrátil bez nich.

Co viděl v Rusku, ho otřáslo: carský absolutismus, nevolnictví, potlačování menšin, intelektuálové žijící v strachu. Napsal o tom otevřeně a bez příkras. Rusové prý nejsou žádní slovanští bratři – jsou to jiný národ s jiným osudem a jiným státem, a idealizovat je je pošetilost. Byl to odvážný názor v době, kdy panslavismus byl součástí národní víry.

Havlíček se vrátil do Prahy jako člověk, který se rozhodl říkat pravdu i tehdy, když to lidi nechtějí slyšet.

Na doporučení Františka Palackého se v roce 1846 stal redaktorem Pražských novin a jejich literární přílohy Česká včela. Záhy se ukázalo, že jde o mimořádný novinářský talent: uměl být věcný a přitom sžíravý, přesný a zároveň čtivý, kritický bez hysterie.

Po revolučním roce 1848 si Havlíček založil vlastní Národní noviny – největší a nejsledovanější české noviny tehdejší doby. Psal v nich o politice, o právu, o národních otázkách, o církvi, o vztahu Čechů k Habsburkům. Nebral si servítky. Byl zastáncem legálního odporu, parlamentní cesty a svobodného tisku – žádný revolucionář, ale muž přesvědčený, že vládci musí odpovídat za své činy před veřejností.

Cenzura ho sledovala od začátku. Vydávání novin bylo opakovaně zastavováno, čísla konfiskována. V lednu 1850 pražské vojenské velitelství Národní noviny definitivně zakázalo.

Havlíček se přestěhoval do Kutné Hory a začal vydávat Slovana – tehdy jediné svobodné noviny v zemi. Úřady ho sledovaly, prováděly domovní prohlídky, vedly soudní procesy. Havlíček se hájil sám a s osobitým humorem to komentoval přímo v novinách.

12. listopadu 1851 stanul Havlíček před porotním soudem v Kutné Hoře. Obžaloba z porušení tiskového zákona. Hájil se sám. Soud ho zprostil viny.

Bylo to za tři týdny, v noci ze 16. na 17. prosince 1851, kdy přišel komisař Dedera.

O Havlíčkově deportaci žádný soud nerozhodl. Ministr vnitra Alexander Bach předložil císaři doporučení. Císař František Josef I. ho schválil. Toť vše. Právní stát to nebyl – bylo to rozhodnutí moci, která právní stát nepotřebovala.

Bach původně navrhoval Salzburg. Císař uznal, že Salzburg je příliš příjemné město – ať jede raději do Brixenu, malého jihotyrolského města obklopeného horami, daleko od Čech, daleko od novin, daleko od čtenářů.

Havlíček si cestu popsal v Tyrolských elegiích s lakonickým humorem. Komisař koupil víno, společně ho vypili. Přijeli do cíle. Havlíček byl v Brixenu. A Brixen nebyl vězení – ale byl to konec.

Formálně měl Havlíček v Brixenu relativní svobodu pohybu. Bydlel ve vilce, dostával od úřadů měsíční apanáž, mohl přijímat návštěvy, psát dopisy. V roce 1852 za ním přijela manželka Julie s malou dcerkou Zdeňkou.

Ale fyzicky se nemohl vrátit domů. A to bylo vše.

Brixen byl malé, klidné, nudné město. Havlíček o něm psal jako o „zkaženém hnízdě plném hlupáků a pokrytců.“ Byl odtržen od Čech, od novin, od čtenářů, od přátel. Nemohl ovlivňovat události, které sledoval z dálky.

A přesto psal. V Brixenu vznikla Tyrolské elegie, satirický popis vlastní deportace. Král Lávra, ostrá satira namířená proti absolutismu. Křest svatého Vladimíra, útočný text o zneužívání moci církví i státem. Všechna tato díla kolovala v opisech po Čechách – úřady je nemohly zastavit, přestože je nesměl tisknout.

Julie mezitím onemocněla tuberkulózou. V roce 1853 se musela s dcerou vrátit do Čech. Havlíček zůstal sám.

V dubnu 1855 podepsal Havlíček protokol: nebude se politicky angažovat, nebude vydávat noviny, bude žít v ústraní. Jen za tuto cenu ho pustili zpět.

15. května 1855 přijel do Čech. Cestou se dozvěděl, že Julie zemřela. Nepočkal na jeho návrat o několik dní.

Praha mu zůstala nadále zapovězena – směl ji jen krátce navštívit. Usadil se v Německém Brodě. Mnozí bývalí přátelé s ním odmítali komunikovat – báli se splést s úřady. Havlíček byl politicky mrtvý člověk.

A fyzicky umírající. Brixen mu přinesl tuberkulózu. Nemoc postupovala rychle.

Na jaře 1856 dostal chrlení krve. Lékaři ho poslali k léčebným pramenům do Šternberku u Smečna. 24. července ho v horečkách převezli kočárem do Prahy. Cestou blouznil, zmítal sebou, švagr nechal vykopnout okno kočáru – teprve pak se trochu zklidnil.

29. července 1856 Karel Havlíček Borovský zemřel v Praze v bytě svého švagra. Bylo mu nedožitých 35 let. Zemřel na stejné posteli, na které o rok dříve zemřela Julie.

Prý v agónii pohyboval rukou, jako by horečně něco psal a obracel listy.

Pohřeb se stal národní manifestací. Přišly stovky lidí – přátelé, čtenáři, vlastenci. Přišla Božena Němcová. Z její hlavy vzešel nápad: na rakev položit trnovou korunu jako symbol umučení.

Manžel Němcové Josef, který pomáhal pohřeb organizovat, byl za to potrestán osmidenním vězením.

Havlíček je pohřben na Olšanských hřbitovech v Praze. Jméno tohoto muže, který nesl přídomek Borovský podle rodné vesnice, nese dnes jeho rodné město – Havlíčkova Borová – i nejbližší město – Havlíčkův Brod. Náměstí, ulice, školy po celé republice.

Byl zakladatelem české žurnalistiky, literární kritiky, politické satiry. Byl novinář, který vyhrál všechny soudní procesy. Stát ho proto deportoval bez soudu.

A zemřel na tuberkulózu, kterou si přivezl z Brixenu, v 34 letech, rok po návratu, na stejné posteli jako jeho manželka.

Zdroje: