Článek
Jen na odpoledne. Měla schůzku, kterou nemohla přeložit.
„Prosím tě,“ říkala zoufale. „Vím, že tě ruším, ale nikdo jiný nemůže…“
Chtěla jsem říct ne. Měla jsem toho tolik na práci. Měla jsem dokončit prezentaci, odpovědět na třicet emailů, zavolat dodavateli. Ale slyšela jsem v jejím hlase tu zoufalost, kterou jsem znala až moc dobře.
„Dobře,“ povzdechla jsem si. „Přiveď ho.“
Matěj dorazil v půl třetí s batohem plným hraček, zářivým úsměvem a energií, která by vystačila na celou školku. Sestra mi ho předala s快lým políbením na tvář a zmizela, než jsem mohla změnit názor.
„Takže,“ řekla jsem Matějovi, který už pilně vysypával obsah batohu na můj čistý koberec, „teto má trochu práce. Můžeš si chvíli hrát sám?“
Podíval se na mě těmi velkýma hnědýma očima. „Můžeš si hrát se mnou?“
„Možná později,“ řekla jsem a otevřela laptop. „Teď musím pracovat.“
Prvních deset minut bylo v pořádku. Matěj si stavěl věž z kostek. Já jsem psala email. Pak věž spadla s hlasitým třesknutím a Matěj se rozbrečel.
„To je v pořádku,“ řekla jsem, ani jsem nezvedla oči od obrazovky. „Postav ji znovu.“
„Nechce se mi,“ fňukal. „Chci, abys mi pomohla.“
„Za chvilku.“
Ale chvilka se stala půl hodinou. Matěj mezitím našel fixy – moje fixy na flipchart – a začal kreslit. Na podlahu. Na bílý koberec.
„Matěji!“ vykřikla jsem a vyskočila od počítače. „Co to děláš?!“
Vyděsil se. Rty se mu začaly třást. „Já… já jen kreslil…“
Dýchala jsem zhluboka. Nebyla to jeho vina. Byl to jen malý kluk, který chtěl pozornost. A já jsem mu dala fixy a očekávala, že bude hodinu v klidu sedět.
„Promiň,“ řekla jsem tišeji. „Nechtěla jsem křičet. Ale tyhle fixy nejdou z koberce smýt. Musíme je používat jen na papír.“
„Promiň,“ zašeptal.
Podívala jsem se na něj – na jeho zkroušený obličejek, na jeho malé ruce sepjaté v klíně – a něco ve mně povolilo.
Laptop mohl počkat.
„Víš co,“ řekla jsem, „zapomeň na práci. Pojďme se projít do parku.“
Jeho tvář se rozzářila jako slunce. „Fakt?!“
„Fakt.“
Park byl kousek od domu. Matěj běžel napřed, ukázal mi každý kámen, každý strom, každého psa. Všechno bylo úžasné. Všechno bylo vzrušující.
„Podívej, teto! Šnek!“
„Podívej! Letadlo!“
„Podívej! Velký pes! Můžu si ho pohladit?“
Sledovala jsem ho, jak zkoumá svět s takovým nadšením, jaké jsem neviděla… vlastně nevím, jak dlouho. Kdy jsem naposledy věnovala pozornost šnekovi? Nebo se dívala na letadlo jinak než jako na zpoždění letu?
„Pojď se mnou na houpačky!“ volal Matěj.
Houpala jsem ho. Vyšší, vyšší, vyšší – dokud se nesmál tak hlasitě, že se na nás lidé otáčeli. A já jsem se taky smála. Poprvé za týdny.
Pak jsme šli na pískoviště. Matěj začal stavět hrad. Ne jen tak ledajaký hrad – velkolepý hrad s příkopem, mostem a vlajkou z klacíku a listu.
„Pomůžeš mi, teto?“
Klekla jsem si vedle něj do písku. Moje pracovní kalhoty. Bylo mi jedno.
Stavěli jsme spolu. Matěj mi vysvětloval, kde mají být věže, kde brána, kde bude bydlet král. Měl plán. Měl vizi. A měl naprostou jistotu, že ten hrad bude nejlepší na světě.
„Tady bude drak,“ ukázal na kopec písku. „Ale hodný drak. Co chrání hrad.“
„Hodný drak?“ usmála jsem se.
„Jo. Ne všichni draci jsou zlí. Některý jsou hodní a pomáhají lidem.“
Tak jednoduché. Tak jasné. Ne všechno je černobílé. Dokonce ani draci.
Když jsem se dívala na Matěje, jak soustředěně tvaruje drakovu hlavu, uvědomila jsem si něco. Ten kluk žil v přítomnosti. Nebál se, co bude zítra. Netrápilo ho, co bylo včera. Tady a teď existoval hrad a drak a to bylo všechno, na čem záleželo.
Kdy jsem naposledy žila v přítomnosti?
Celé týdny – možná měsíce – jsem jen běhala. Od úkolu k úkolu. Od problému k problému. Nikdy jsem nebyla tam, kde jsem opravdu byla. V práci jsem myslela na domácnost. Doma jsem myslela na práci. Pořád jsem byla někde jinde.
Ale tady, v písku, stavějící hrad se čtyřletým klukemkterý věřil v hodné draky, jsem byla přítomná. Poprvé za věčnost.
„Je to hotový!“ zvolal Matěj s pýchou. „Nejlepší hrad na světě!“
Nebyl to nejlepší hrad na světě. Byl to kupa písku s pár větvičkami. Ale v Matějových očích? Byl to zázrak.
„Je nádherný,“ řekla jsem upřímně.
Cestou domů Matěj držel mou ruku a vyprávěl mi příběh o princi, který našel kouzelný kámen. Příběh nedával smysl – prince zachránila myš, pak najednou letěl na duhě, pak bojoval s ježkem – ale nevadilo to. Byl to jeho příběh a byl perfektní, protože byl jeho.
Když jsem ho večer předávala sestře, objal mě kolem krku. „Byla jsi nejlepší teta na světě.“
„Moc jsme si nehráli,“ řekla jsem. „Jen jsme šli do parku.“
„Ale byla jsi se mnou,“ řekl prostě. „Celou dobu.“
Po jeho odchodu jsem se vrátila k laptopu. Prezentace pořád čekala. Emaily pořád byly nepřečtené. Dodavatel pořád potřeboval odpověď.
Ale něco bylo jinak. Já jsem byla jiná.
Udělala jsem si čaj. Sedla jsem si. Vypnula jsem notifikace. A pak jsem pracovala – s plnou pozorností, bez multitaskingu, bez stresu. Úkol po úkolu. Přítomně.
A víte co? Dokončila jsem všechno za poloviční čas, než bych normálně potřebovala.
Teď, když sedím u počítače a cítím, jak mě to začíná zas pohlcovat, vidím před sebou Matějův hrad z písku. Slyším jeho smích na houpačce. Pamatuji si jeho přesvědčení, že ne všichni draci jsou zlí.
A pamatuji si nejdůležitější lekci: být přítomný. Ne někde v budoucnosti, ne v minulosti. Tady. Teď.
Jedno odpoledne s dítětem mi otevřelo oči. Ukázalo mi, že jsem zapomněla, jak žít. Jak vidět šneky a letadla. Jak stavět hrady bez obav, že spadnou. Jak věřit v hodné draky.
Matěj mě nenaučil pracovat míň. Naučil mě žít víc.
A to je lekce, kterou žádná prezentace, žádný email, žádný deadline nemůže nahradit.
Děkuju ti, Matěji. Za hrad, za draka, a za připomenutí, co opravdu znamená být živý.
