Článek
Kariéra – vedoucí oddělení v mezinárodní firmě. Vztah – tři roky s Filipem, stabilní, láskyplný, s plány na svatbu. Byt – vlastní, zařízený přesně podle mých představ. Zdraví – pravidelně cvičím, zdravě jím, mám to pod kontrolou.
Měla jsem jasno. Věděla jsem, kdo jsem. Kam směřuji. Co chci.
A pak přišel prosinec.
Byla to jen běžná ranní schůzka. Týmový meeting, kde jsme probírali čísla za čtvrtletí. Měla jsem prezentovat výsledky našeho oddělení – skvělé výsledky. Měla jsem být pyšná.
Místo toho jsem seděla u stolu a cítila, jak se mi svírá hrdlo.
„Vendo?“ oslovil mě šéf. „Jsi připravená prezentovat?“
Chtěla jsem vstát. Chtěla jsem otevřít notebook. Chtěla jsem udělat to, co jsem dělala stokrát předtím.
Ale nemohla jsem se pohnout.
„Vendulo?“ zopakoval, tentokrát s obavou v hlase.
„Já… promiň… potřebuju…“ Vstala jsem, rychle. Příliš rychle. Místnost se zatočila.
Běžela jsem na záchod. Zavřela se do kabinky. A nemohla dýchat. Srdce mi bušilo tak rychle, že jsem myslela, že umírám. Ruce se třásly. Pot. Nevolnost.
„Co se děje?“ zašeptala jsem sama sobě. „Co se to kurva děje?“
Po patnácti minutách se to zlepšilo. Vyšla jsem z kabinky, umyla si obličej, podívala se do zrcadla na bledou ženu, kterou jsem nepoznávala.
Vrátila jsem se do meetingovky. „Promiň. Cítila jsem se špatně.“
„Jsi v pořádku?“ ptal se šéf.
„Ano. Můžu prezentovat teď.“
A prezentovala jsem. S třesoucím se hlasem a rukami, ale zvládla jsem to.
Myslela jsem si, že to bylo jednorázové. Stres. Únava. Špatný den.
Nebylo.
O týden později to přišlo znovu. V metru. Cestou do práce. Náhle, bez varování – panika. Nemožnost dýchat. Pocit smrti.
Vystoupila jsem na další zastávce. Seděla na lavičce dvacet minut, dokud to neodeznělo.
„Možná bys měla k doktorovi,“ řekl Filip večer.
„Je to jen stres. Konec roku, hodně práce…“
„Vendulo. Tohle není normální.“
Ale já jsem nechtěla jít k doktorovi. Protože jít k doktorovi znamenalo přiznat, že něco není v pořádku. A já jsem měla všechno pod kontrolou.
Do Vánoc to bylo třikrát týdně. Panické ataky. Z ničeho nic. V obchodě. V kanceláři. Doma na gauči.
Začala jsem se bát. Bát se, kdy přijde další. Bát se vyjít ven. Bát se každého místa, kde by se to mohlo stát.
„Vendulo, prosím,“ řekl Filip zoufale v lednu. „Musíš k doktorovi. Tohle tě ničí.“
Šla jsem. Paní doktorka Nováková mě poslouchala trpělivě.
„Popisujete klasické příznaky úzkostné poruchy,“ řekla nakonec. „Konkrétně panické poruchy.“
„Ale… ale já nemám důvod být úzkostná. Všechno v mém životě je v pořádku.“
Podívala se na mě laskavě. „Úzkost nepotřebuje logický důvod. Není to slabost ani selhání. Je to nemoc.“
Napsala doporučení na psychiatrii. A na psychoterapii.
Psychiatrička mi předepsala antidepresiva s anxiolytickým účinkem. „Trvá to čtyři až šest týdnů, než začnou fungovat. Mezitím můžete používat tyto prášky na zklidnění při akutní atace.“
Brala jsem je. Ale cítila jsem se jako podvodnice. Já? S psychofarmaky? Já, která má život pod kontrolou?
Psychoterapeutka – paní doktorka Černá – položila na první seanci otázku, která mě zastavila.
„Kdy naposledy jste se cítila opravdu šťastná?“
Otevřela jsem ústa odpovědět. A pak si uvědomila… nevěděla jsem.
„V… v práci, když jsme dokončili velký projekt…“
„A cítila jste se šťastná? Nebo jen uspokojená, že je to hotové?“
Zarazila jsem se. „To… to není stejné?“
„Ne. Uspokojení je ulehčení, že něco skončilo. Štěstí je radost, že to děláte.“
Následující hodinu jsme mluvily o mém životě. O kariéře, kterou jsem budovala deset let. O vztahu, který byl stabilní, ale možná příliš pohodlný. O bytě, který vypadal perfektně, ale necítil se jako domov.
„Žijete život, který vypadá správně na papíře,“ řekla nakonec. „Ale je to život, který opravdu chcete?“
„Samozřejmě. Pracovala jsem tvrdě na tom, kde jsem…“
„To není odpověď na otázku. Otázka není, jestli jste pracovala tvrdě. Otázka je: Chcete to?“
A já… já jsem nevěděla.
Jak jsem to nevěděla? To byl můj život. Já jsem ho vytvořila. Já jsem se rozhodla.
Ale měla jsem? Nebo jsem jen následovala scénář – co by měla třicátnice dělat? Kariéra. Vztah. Nemovitost. Stabilita.
Následující týdny jsem přemýšlela. Opravdu. Hluboce.
O práci, která mi platila dobře, ale vysávala energii. Která mi dávala titul a respekt, ale ne smysl.
O Filipovi, který byl dobrý muž, laskavý partner, ale s nímž jsem se necítila… živá. Jen bezpečná.
O bytě, který vypadal jako z časopisu, ale v němž jsem netrávila čas ráda. Protože jsem ho zařizovala podle trendů, ne podle sebe.
„Co byste dělala,“ zeptala se terapeutka, „kdyby peníze nehrály roli? Kdyby vás nikdo nesoudil?“
Dlouho jsem přemýšlela. A pak jsem řekla něco, co mě samotnou překvapilo:
„Cestovala bych. Psala. Možná bych učila. Ne v korporátu. Něco menšího. Smysluplnějšího.“
„A proč to neděláte?“
„Protože… protože to není praktické. Protože bych vydělávala míň. Protože lidé by si mysleli, že jsem selhala.“
„Kdo jsou 'lidé'?“
Další dobrá otázka. „Nevím. Společnost? Rodiče? Já sama?“
„A co je důležitější – jejich názor, nebo vaše duševní zdraví?“
V březnu jsem udělala něco nečekaného. Požádala jsem o neplacenou dovolenou. Dva měsíce.
„Proč?“ ptal se šéf.
„Potřebuju přemýšlet. O své budoucnosti.“
„Přemýšlet? Vendulo, máš skvělou kariéru tady…“
„Vím. Proto potřebuju prostor zjistit, jestli je to kariéra, kterou chci.“
Povolil to. Neochotně.
Filip byl zmatený. „Co se děje? Myslel jsem, že máme plány…“
„Mám úzkosti, Filipe. Každý den. A uvědomuję si, že možná žiju život, který vypadá správně, ale necítí se správně.“
„A co já? Jsem část toho ‚nesprávného‘ života?“
To byla těžká otázka. „Nevím. Možná.“
Bolelo to říct. Bolelo to vidět bolest v jeho očích.
Ale poprvé za měsíce jsem byla upřímná.
Následující dva měsíce jsem strávila jinak. Bez rutiny. Bez plánu.
Cestovala jsem – ne daleko, jen po Česku. Malé městečka. Příroda. Místa bez meetingek a deadlinů.
Psala jsem – deník, myšlenky, pocity. Všechno, co jsem roky tlačila dolů.
A mluvila jsem s lidmi. Se starými přáteli, které jsem zanedbala kvůli práci. S rodinou, kterou jsem navštěvovala jen na Vánoce.
Jednoho večera jsem seděla u jezera a uvědomila si něco.
Neměla jsem panickou ataku šest týdnů.
Poprvé od prosince.
Protože poprvé jsem nedělala to, co „měla“. Dělala jsem to, co jsem chtěla.
Na konci dovolené jsem věděla.
Řekla jsem to Filipovi: „Nemůžu pokračovat. Ne takhle. Potřebuju změnu. A ty… ty si zasloužíš někoho, kdo je jistý.“
Byl zlomený. Ale rozuměl. Možná víc než já jsem čekala.
„Věděl jsem,“ řekl ticho. „Že nejsi šťastná. Jen jsem doufal, že se to změní.“
„Já taky. Ale nezměnilo.“
Odstěhovala jsem se. Menší byt, levnější, ale víc… já.
Vrátila jsem se do práce. A podala výpověď.
„Našla jsem pozici v neziskovce,“ vysvětlila jsem šéfovi. „Menší plat, ale práce, která má smysl.“
„Myslíš, že to vydržíš? Finanční realita je tvrdá…“
„Možná ne. Možná to bude chyba. Ale poprvé v životě udělám rozhodnutí na základě toho, co cítím, ne co vypadá správně.“
Dneska, rok poté, žiju úplně jinak.
Menší byt. Menší plat. Žádný vztah – zatím.
Ale žádné panické ataky. Žádná úzkost, která mě paralyzuje.
Protože konečně žiju život, který je můj. Ne život, který jsem si myslela, že bych měla žít.
Myslela jsem si, že mám jasno.
Že vím, kdo jsem a co chci.
Ale měla jsem jasno o tom, kým by měla být. Ne kým jsem.
A rozdíl mezi tím málem mě zabil.
Až teď, kdy jsem opustila jistotu za pochybnost, když jsem vyměnila plán za možnost – teď mám jasno.
Ne o budoucnosti. Ne o tom, kde budu za pět let.
Ale o tom, kdo jsem dnes.
A to je víc než jsem měla celý život.
