Článek
Tahle zpráva vypadala úplně standardně.
„Dobrý den, Jano, oslovuji vás s nabídkou překladu knihy z angličtiny do češtiny. Jedná se o paměti známé osobnosti. Honorář 250 Kč za normostranu, termín 3 měsíce, rozsah cca 300 normostran. Máte-li zájem, ráda vám pošlu více informací.“
Poslala to Anna Nováková, literární agentka. Profil vypadal profesionálně – fotka, stovky kontaktů, reference. Nic podezřelého.
250 korun za stranu bylo slušných peněz. 300 stran znamenalo 75 000 korun. A paměti – to bylo změna od technických textů, kterými se obvykle živila. Znělo to skoro jako zábava.
Odpověděla jsem během hodiny. „Děkuji za nabídku, mám zájem. Můžete mi prosím poslat více detailů?“
Anna reagovala rychle. Poslala mi smlouvu, ukázku z knihy a pokyny. Vše vypadalo naprosto profesionálně. Smlouva obsahovala standardní klauzule, mlčenlivost, autorská práva, platební podmínky. Podepsala jsem ji a poslala zpátky.
„Výborně,“ napsala Anna. „Pošlu vám první část rukopisu dnes večer. A ještě jedna věc – vzhledem k citlivosti obsahu vás prosím, abyste s nikým nemluvila o tom, na čem pracujete. Jméno autora vám prozradíme později.“
To mi přišlo rozumné. Slavné osobnosti si často přejí diskrétnost, než jejich paměti vyjdou. Souhlasila jsem.
Soubor přišel večer. Otevřela jsem ho a začala číst. První kapitola vyprávěla o dětství v malém městečku, o rodině, o snech. Bylo to dobře napsané, působivé. Začala jsem překládat.
Druhá kapitola byla temnější. Popisovala problémy v rodině, týrání, útěk. Pořád nic neobvyklého pro paměti. Pokračovala jsem.
Třetí kapitola mě zastavila.
Popisovala detailně konkrétní trestné činy. Se jmény, daty, místy. Obvinění proti konkrétním lidem – politikům, podnikatelům, soudcům. Korupce, manipulace, zneužívání moci. Vše velmi konkrétní, velmi detailní.
Začala jsem se cítit nesvůj. Tohle nebyly jen paměti. Tohle byly vážné, potenciálně pomlouvačné obvinění. Napsala jsem Anně.
„Přečetla jsem třetí kapitolu. Některá tvrzení tam jsou velmi vážná. Jsou všechna fakta ověřená? Máte právní krytí?“
„Všechno je ověřené,“ odpověděla okamžitě. „Proto také ta mlčenlivost. Kniha vyjde až poté, co budou všechny právní kroky dokončené. Vaší úlohou je jen překládat, ne ověřovat fakta.“
Měla pravdu, že? Já jsem byla jen překladatelka. Ne žurnalistka, ne právnička. Moje práce byla přeložit text, ne posuzovat jeho pravdivost.
Pokračovala jsem. Ale každá další kapitola byla horší. Popisovala zločiny, podvody, politické spiknutí. Jmenovala desítky lidí, včetně některých, které jsem znala ze zpráv. Známé tváře. Vlivné osobnosti.
Po měsíci práce jsem měla hotovou polovinu. A začala jsem si všímat věcí. Google vyhledávání na některá jména neukazovala nic, co by podporovalo obvinění v knize. Některá tvrzení vypadala přehnaně, téměř fantasticky.
Začala jsem mít pochybnosti.
„Anno, můžete mi říct jméno autora? Přišlo by mi lepší znát kontext.“
„Bohužel zatím ne. Smlouva je smlouva, Jano. Mlčenlivost je klíčová.“
Ale já už nebyla spokojená s touto odpovědí. Začala jsem pátrat. Prověřila jsem Annu Novákovou důkladněji. Její profil na LinkedIn byl vytvořen před rokem. Žádná historie před tím. Žádná skutečná digitální stopa mimo sociální sítě.
Zavolala jsem literární agentuře, jejíž logo bylo na smlouvě. „Omlouvám se, hledám Annu Novákovou, vaši agentku.“
„Nikoho takového u nás nemáme,“ odpověděl muž na druhé straně. „A to logo na vašich dokumentech je staré, používali jsme ho před pěti lety.“
Panika. Padělané logo. Falešná identita. Co jsem to udělala?
Okamžitě jsem přestala pracovat. Napsala jsem Anně, že odstupuji od projektu. Žádná odpověď. Profil na LinkedIn zmizel následující den.
Pak, o týden později, mě kontaktovala policie.
„Paní Svobodová, potřebujeme s vámi mluvit o dokumentech, na kterých jste pracovala.“
Ukázalo se, že „paměti“ byly podvržené. Složité, propracované pomluvy vytvořené někým, kdo chtěl poškodit pověst konkrétních lidí – politických oponentů, obchodních rivalů. Plán byl nechat knihu „uniknout“, šířit ji jako pravdivé odhalení, a způsobit tak škodu dřív, než by stihli obvinění reagovat právně.
A já jsem byla součástí toho plánu. Nevědomky, ale přesto.
„Nevěděla jsem,“ opakovala jsem detektivovi. „Myslela jsem, že dělám legitimní práci.“
„Věříme vám,“ řekl. „Ale váš překlad už někdo má. Objevil se na několika anonymních webech. Lidé tomu věří, protože to vypadá profesionálně přeloženo.“
Cítila jsem se strašně. Moje slova – má práce – byly použity k šíření lží. K poškozování nevinných lidí. A já jsem to umožnila, protože nabídka vypadala nevinně.
Trvalo měsíce vyšetřování. Nikdy nenašli Annu Novákovou, ani lidi za tím vším. Nakonec byla označena za oběť, ne pachatele. Ale škoda byla způsobená.
Někteří lidé jmenovaní v té knize čelili problémům – ztráta důvěry, mediální pozornost, vyšetřování, i když všechna obvinění byla nakonec vyvrácena. A já jsem věděla, že můj překlad k tomu přispěl.
Přestala jsem brát zakázky od neznámých klientů. Ověřuji každou agenturu, každého vydavatele. Ptám se na detaily, žádám reference, volám a kontroluji. Jsem paranoidní, někteří klienti se urazí.
Ale raději ztratím zakázku, než znovu udělám takovou chybu.
Protože ta nabídka vypadala tak nevinně. Standardní projekt, slušný honorář, profesionální dokumenty. Nebylo tam nic, co by mě mělo varovat.
Až na to, že tam bylo. Tajemství. Spěch. Mlčenlivost. Falešná identita. Všechny ty malé červené vlajky, které jsem ignorovala, protože peníze byly dobré a práce zajímavá.
Teď vím líp. Někdy nevinná nabídka může skrývat něco velmi temného. A když to přijmete, můžete se stát součástí něčeho, co nikdy nechtěli být.
