Článek
Práce, která mě nebavila, vztahy, které se rozpadaly, peníze, které nikdy nebyly dost.
Ztratil jsem všechno, co jsem si myslel, že mám – a najednou jsem stál uprostřed prázdna.
Pamatuju si ten den, kdy mi zazvonil telefon a na druhé straně mi oznámili, že firma, ve které jsem pracoval deset let, končí.
Byl jsem v šoku. Víc než z práce mě ale děsilo, co přijde potom. Jak zaplatím nájem? Jak vysvětlím rodině, že ztrácím jistoty?
Ten pocit bezmoci, kdy jste najednou ve vzduchu, bez kotvy, je něco, co si přeju zažít co nejméně.
Když se ke všemu přidaly problémy doma – rozchod s partnerkou, která už nemohla snášet mé nervy a frustraci – cítil jsem se úplně ztracený.
Byl jsem přesvědčený, že jsem selhal jako člověk.
Několik dní jsem proseděl doma, koukal do prázdna, nevěděl, co dál.
Pak jsem si ale vzpomněl na jednu větu, kterou jsem kdysi četl v knize:
„Nezáleží na tom, jak těžce padneš. Záleží na tom, jestli vstaneš.“
Bylo to klišé, ale začalo mi pomáhat.
Začal jsem vstávat dřív, i když jsem neměl kam jít.
Vzal jsem do ruky starý notýsek, kde jsem si začal psát malé cíle.
„Dnes půjdu na procházku.“
„Zavolám kamarádovi.“
„Přečtu kapitolu z knihy.“
Těch malých kroků bylo hodně, ale postupně začaly dávat smysl.
Zjistil jsem, že když se rozdělí velký problém na malé kousky, je to snazší zvládnout.
Našel jsem práci v malé kavárně, kde jsem začínal úplně od nuly.
Někdy jsem si připadal trapně, když jsem kávu rozlil nebo zapomněl objednávku.
Ale zároveň mě to učilo trpělivosti a pokory.
Začal jsem znovu budovat vztahy – ne ty staré, rozbité, ale nové, opravdové.
Zavolal jsem rodině, usmířil se s pár přáteli, sám sobě jsem odpustil, že jsem nebyl dokonalý.
Nejdůležitější ale bylo, že jsem začal objevovat, kdo vlastně jsem.
Ne ten člověk, kterého určovaly úspěchy, majetek nebo status.
Ale ten, který dokáže být k sobě upřímný, přijmout chyby a znovu zkoušet.
Ztráta všeho nebyla konec.
Byl to začátek.
Začátek cesty, na kterou jsem nikdy nechtěl vstoupit, ale která mě nakonec naučila víc než jakýkoli úspěch.
Dnes vím, že není ostuda padnout.
Ostuda je zůstat ležet.
A já už nechci ležet.
