Článek
Dlouhá doba. Společný dům, dvě děti, pes. Všechno, co si člověk myslí, že je „štěstí“. Alespoň já jsem si to myslela.
Můj muž David nebyl nikdy ten typ, co by psal básně nebo nosil růže. Ale říkal mi, že mě miluje. Po svém. Přinesl mi kávu, když jsem byla unavená. Hrál si s dětmi, když jsem potřebovala ticho. Uměl být oporou.
A já si říkala: tohle je láska. Tichá, pevná, důvěrná.
Všechno se změnilo jednoho úterního odpoledne.
David nechal otevřenou brašnu v předsíni. Spěchala jsem a potřebovala jsem najít klíče od sklepa, které si obvykle nosil s sebou. Otevřela jsem kapsu a sáhla dovnitř.
A tam byl telefon, který jsem nikdy předtím neviděla.
Starší model, bez pouzdra. Zapnutý. Zamklý na kód.
V první chvíli jsem si řekla, že je možná pracovní. Ale David pracoval jako grafik, neřídil firmu, nepotřeboval druhý mobil. A hlavně – nikdy o něm neřekl ani slovo.
Zamrazilo mě.
Neřekla jsem nic.
Ne ten den, ne ten další. Položila jsem telefon zpátky. A čekala.
Začala jsem pozorovat. Jak často se dívá na hodinky. Jak chodí na „rychlé procházky“. Jak často bere auto „jen na chvíli“.
Doma byl pořád milý. Pomáhal, mluvil, dokonce se víc snažil v posteli. Jako by něco tušil.
A pak jsem to nevydržela.
Počkala jsem, až usne, a telefon si zkusila vzít znovu. Tentokrát měl zapnutý otisk prstu. Vzala jsem jeho ruku, přiložila.
Odemkl se.
Nepopsatelný pocit.
Jako by mi někdo podřezal nohy.
Fotky. Desítky zpráv.
Se ženou jménem Lucie. Mladší. Prsatá. Výrazná. Říkala mu „miláčku“. Posílal jí srdíčka, plánovali víkendy „mimo město“. Dokonce mluvili o tom, jak by to řekli „dětem, až přijde čas“.
Byla jsem přebytečná.
A přitom jsem ten večer vařila jeho oblíbené rizoto.
Nevzbudila jsem ho.
Neudělala jsem scénu.
Seděla jsem v kuchyni, dívala se do zdi a přemýšlela, kdy se to pokazilo. Jestli jsem si nevšimla, nebo jsem jen nechtěla vidět.
Ráno jsem mu podala telefon.
Bez slov.
Zbledl. Vzal si ho. Chvíli mlčel a pak řekl:
„Chtěl jsem ti to říct. Už nějakou dobu. Ale bál jsem se. Nechtěl jsem ti ublížit.“
Ublížit?
A co bylo tohle?
Odešel o dva dny později.
Dětem řekl, že bude „chvíli u kamaráda“. Mně slíbil, že to vyřešíme. Ale nevyřešili jsme nic.
Za měsíc už bydlel s Lucií. Posílal fotky z výletů. Psali si i v noci.
A já?
Procházela jsem si fází. Hněv. Smutek. Otupělost. Pak najednou svoboda.
Byla jsem sama, ale měla jsem klid. Už mě nikdo nebalamutil. Nemusela jsem se ptát, jestli se dívá do mobilu na zprávy od milenky.
Dnes, o rok později, mám za sebou nejhorší období života. Ale taky to nejdůležitější.
Poznala jsem, jak snadno může všechno, co považujeme za jistotu, zmizet.
Jak snadno nás mohou lidé, kteří přísahají, že nás milují, zradit.
Ale taky jsem zjistila, že jsem silnější, než jsem si kdy myslela.
A když dnes slyším někoho říkat „Navždy“, usměju se. Protože vím, že navždy neexistuje.
Existuje jen teď. A to si chráním.
