Článek
Slyšela jsem cvaknutí varné konvice, pak zvuk nalévané vody a vůni jeho oblíbené rozpustné kávy. To ráno bylo stejné jako všechna ostatní. Oblékl si bundu, políbil mě do vlasů a tiše řekl: „Uvidíme se večer.“
Neviděla jsem ho od té chvíle nikdy.
Manžel byl řidič dodávky. Vozil zboží pro několik firem, trasa se měnila, ale začátek dne byl vždy stejný. V 6:00 nastartoval a vyrazil. Měl rád řád a ticho rána. Říkal, že mu ta první hodina na silnici dává klid.
Ten den ale něco bylo jinak. Neozval se v poledne, jak měl ve zvyku. Nezvedal telefon. Nejprve jsem si říkala, že má nabitý den, že volá později. Ale večer už jsem cítila, že je něco špatně. V 18:20 jsem zavolala jeho šéfovi. Řekl, že manžel dnes vůbec nepřevzal auto. Prý mu nechal v 5:50 hlasovou zprávu, že „jede jinudy“.
To nedávalo smysl. Nikdy by to neudělal bez vysvětlení. Bez plánu. Bez toho, aby mi to řekl.
O hodinu později jsem byla na policii. Hlásila jsem zmizení. Ptali se na běžné věci – jestli neměl dluhy, milenku, deprese. Ne. Ne. A znovu ne. Žili jsme klidný, obyčejný život. Neměl důvod odejít. Ani jeden.
Začalo pátrání. Kontrola kamer, výslechy sousedů. Nikde nic. Jeho telefon byl odpojený už od rána. Auto stálo před domem. Peněženka zůstala doma. Klíče a mobil zmizely.
Dny se změnily v týdny. A pak v měsíce. Bez jediné stopy.
Lidé přestali volat. Přestali se ptát. Jen máma mi jednou za čas potichu řekla: „Možná se prostě rozhodl zmizet.“
Ale já věděla, že ne. On nebyl ten typ.
Až po třinácti měsících jsem dostala zprávu. Z nemocnice. Našli muže bez dokladů, v chatrči u řeky, zcela dezorientovaného. Říkal, že se jmenuje Lukáš, ale na nic jiného si nevzpomínal.
Byl to on.
Neurolog mi vysvětlil, že manžel pravděpodobně utrpěl úraz hlavy – mohlo jít o pád, autonehodu nebo útok – a jeho mozek si vytvořil obranný mechanismus. Doslova se „vymazal“. A on prostě šel. Bez cíle. Jen pryč.
Trvalo další měsíce, než si začal vzpomínat. Na mě. Na děti. Na dům. Všechno se vracelo pomalu. Kousek po kousku. Ne každý den byl dobrý.
Ale dnes je zpátky.
A já každý den děkuju za to, že se rozloučil se slovy „Uvidíme se večer.“ Protože i když to trvalo víc než rok, nakonec jsme se opravdu znovu viděli.
Zažil někdo z vás něco podobného? Zmizel vám někdo blízký bez stopy? A vrátil se někdy? Napište mi do komentářů.
