Článek
Máma byla ten typ ženy, co se ráda smála nahlas, nosila praktické kalhoty a kupovala černé kafe „hlavně pro návštěvy“. Milovala detektivky a tvrdila, že jediné, co ji udržuje v klidu, je pořádek. Byla typická „máma dvou dětí“, s věčně plným diářem, ale vždycky s časem na polívku a opakované rady typu: „Zavolej babičce. Teď hned.“
Když v 64 letech náhle zemřela na mozkovou mrtvici, byla to rána.
Ale ještě větší rána přišla až pár týdnů po pohřbu. A to v podobě jedné malé, černé krabice, kterou jsme našli v zadní části skříně, kde nikdy nic nebylo.
Krabice nebyla ničím označená. Byla lehká. Uvnitř několik dopisů, starý diář, několik fotografií – a dva prstýnky.
První myšlenka: co to je?
Druhá: komu to patří?
A pak: proč jsme o tom nikdy neslyšeli?
První, co nás zarazilo, byl rukopis dopisů. Byly psané mámě, ale oslovované „Marie“.
Jenže moje máma se jmenovala Jana.
Začala jsem číst. Pomalu. Dopis po dopisu. A před očima se mi začal rozkládat příběh, který absolutně nepasoval do ženy, kterou jsem znala.
Z dopisů vyplynulo, že máma – tehdy ještě Marie – žila v 80. letech v jižních Čechách a měla vztah s mužem jménem Jindra. Byl to disident. Pracoval jako knihovník, ale podle dopisů se účastnil i nelegálních tisků a schůzek. Máma ho milovala. A on ji taky.
Dokonce tam byla i zmínka o dítěti, které spolu prý málem měli.
V roce 1984 ale došlo k zásahu StB. Jindru zatkli. A máma – tedy Marie – najednou přestala odpovídat. Poslední dopis byl už neodeslaný. Psala v něm, že odchází „jinam“, že musí změnit jméno, začít znovu, že nechce být ohrožením.
Zůstala jsem sedět v obýváku, obklopená těmi listy, s hlavou plnou zmatku.
Nikdy mi neřekla, že se nejmenovala Jana od narození. Nikdy nezmínila Jindru. Nikdy neřekla, že byla součástí něčeho, co se dnes vyučuje v dějepisu jako „statečný odpor proti režimu“.
A hlavně – nikdy nedala najevo, že by něco tak zásadního vůbec existovalo.
Zavolala jsem tetě. Její sestře.
Chvíli mlčela. Pak řekla:
„Já jsem myslela, že to víš. Ale ona ti to nechtěla říct. Říkala, že ten život musel zůstat za ní. Že ten její nový – s vámi – už byl čistý.“
Začala mi dávat dohromady další kousky. O tom, jak se máma po Jindrově zatčení přestěhovala do jiného města, vzala si jinou identitu a začala pracovat jako zdravotní sestra. Tam poznala tátu. Nikdy mu o své minulosti nic neřekla. Ani když se vzali. Ani když jsme se narodili my.
A tak jsem najednou seděla mezi dvěma ženami.
Jedna byla moje máma – ta, kterou jsem znala. Starostlivá, trochu puntičkářská, obyčejně neobyčejná žena, která pekla bábovku a nenáviděla pavouky.
A druhá byla Marie. Mladá, odvážná, zamilovaná, zranitelná. Žena, která se rozhodla smazat část svého života, aby ochránila další.
Celé dny jsem přemýšlela, jestli mě to víc dojímá, nebo zraňuje.
Že mi to neřekla.
Že mi neukázala tu část sebe, která by mě možná přiblížila k ní.
Ale možná právě to bylo součástí jejího rozhodnutí.
Že to, co žila s námi, chtěla mít čisté. Bez tajemství. Bez minulosti.
Na pohřeb přišlo asi padesát lidí. Všichni, kdo ji znali jako Janu.
Ale jeden z těch dní, kdy jsem šla na hřbitov, tam stál starší muž. Držel v ruce kytici astry.
Přistoupila jsem pomalu. A on řekl:
„Byla statečná. A nikdy na ni nezapomenu. Ani na to, co udělala.“
Neřekl jméno. Já taky ne.
Ale věděli jsme oba.
Moje máma měla druhý život. Zjistila jsem to až po její smrti.
A přestože jsme ho spolu nikdy nežily, cítím, že mě ten příběh změnil.
Už ji nevidím jen jako matku.
Ale jako celou ženu.
Se vším, co si nesla, co obětovala.
A co uchovala v sobě tak hluboko, že to muselo vyplout až poté, co odešla.
