Článek
Vstal dřív než obvykle, což mě překvapilo – Honza nebyl ranní ptáče. Oblékl se tiše, políbil mě do vlasů a řekl jen: „Jdu něco zařídit, vrátím se kolem oběda.“
Bylo pondělí. 8:12. Poslední slova, která jsem od něj ten den slyšela.
A pak už nic.
Nezvedal telefon.
Nepřišel k obědu. Ani k večeři.
Volala jsem všem známým. Matce, kolegům, jeho kamarádům. Nikdo o něm nic nevěděl. Auto zůstalo zaparkované před domem. Doklady měl doma. Zmizel jen s bundou a klíči.
Po dvou dnech jsem šla na policii. Nahlásila pohřešovanou osobu.
Zkoušela jsem všechno. Plakáty, sociální sítě, dokonce i senzibily. Nic.
Měsíce plynuly.
Zpočátku jsem se každý večer dívala z okna, jestli se nevrátí. V noci jsem se budila, protože jsem měla pocit, že slyším jeho kroky.
Ale Honza nikde.
Nezanechal žádný dopis. Žádné vysvětlení.
Jen prázdné místo v posteli.
A ticho.
Rok.
Třistapětašedesát dní nejistoty, bolesti, strachu.
Musela jsem se naučit žít bez něj. Platit složenky, zvládat domácnost, starat se o dceru, která se mě pořád ptala:
„Mami, kdy se táta vrátí?“
A já neměla odpověď.
A pak, jednoho odpoledne, někdy kolem třetí, někdo zazvonil.
Šla jsem otevřít.
A tam stál on.
Honza.
O vous delší, unavený, ale jinak stejný. V kabátě, co si vzal tenkrát ráno. Držel v ruce igelitku a řekl jen:
„Ahoj. Můžu dál?“
Zírala jsem na něj jako na ducha.
Moje tělo se rozklepalo. Nevěděla jsem, jestli ho mám obejmout, udeřit nebo utéct.
Pustila jsem ho dovnitř.
Seděl u stolu, jako by odešel včera. Nalil si vodu, jako by se nic nestalo. A pak řekl:
„Potřeboval jsem vypadnout. Udusil jsem se. Nezvládal jsem to. A nemohl jsem ti to říct, protože bych nikdy neodešel.“
Vypadnout?
Na rok?
Řekl, že odjel na sever, pak chvíli pracoval v přístavu, spal ve stanech, někdy u známých. Neměl mobil. Chtěl být sám.
„Nebylo to kvůli tobě. Byl jsem to já. Potřeboval jsem si srovnat hlavu.“
A co my?
Co dcera, co účty, co náš život?
Neuměla jsem mu odpustit.
Ale neuměla jsem ho ani vyhodit.
Zůstal pár dní v pokoji pro hosty. Dceři jsem řekla, že se táta vrací z dlouhé cesty. Objala ho, plakali spolu. A já?
Já brečela potichu, ve sprše. Ze vzteku i úlevy.
Protože jsem ho pořád milovala. A zároveň jsem ho nenáviděla.
Dnes je to tři roky.
Honza je zpátky. Ale něco v nás se už nikdy nevrátilo.
Důvěra? Možná. Jistota? Určitě.
Někdy spolu večer sedíme, díváme se na televizi a já přemýšlím: odešel by znovu?
A on se někdy podívá mým směrem, jako by to věděl.
Nevím, co přinese budoucnost. Ale vím, že jedno ráno mi zmizel muž. A vrátil se člověk, kterého se pořád učím znovu poznávat.
