Článek
Jednou chtěl být kosmonautem, pak zubařem, potom „někým, kdo staví horské dráhy“ – a pak, kolem čtyř let, přišel s tím, že chce být popelářem.
„Popelářem?“ zopakovala jsem tehdy trochu zmateně a s úsměvem.
„Jo! Jako ten s tím oranžovým autem!“
Přiznám se, trochu mě to zarazilo. Ne že bych měla něco proti popelářům – bože chraň, vážím si všech, kdo se starají o náš každodenní nepořádek. Ale zatímco jiné děti snily o uniformách hasičů, nebo o bílých pláštích doktorů, můj syn snil o odvozu kontejnerů a pípajících popelářských autech.
Přičítala jsem to věku. Děti mají zvláštní fáze. Myslela jsem, že ho to brzy přejde. Jenže nepřešlo. Naopak – když se každé úterý v 6:45 před naším domem objevilo oranžové auto, byl připravený u okna s rozzářenýma očima. Skákal radostí, mával a znal už i „jeho“ posádku.
Jednou mi podal čtvrtku papíru, na kterém byla roztřeseně nakreslená postava v reflexní vestě.
„To je Pavel, mami. On je šéf všech popelářů.“
Pavel. Popelář. Zdálo se, že moje dítě má svého hrdinu.
Bylo to zvláštní. Časem jsem si začala všímat, že Matyáš nemluví o Pavlovi jako o nějakém pracovníkovi, kterého vídá z dálky. Mluvil o něm jako o někom, koho zná. Začalo mi vrtat hlavou, jestli se s ním třeba někdy nebavil bez mého vědomí – což mě samozřejmě trochu děsilo. A tak jsem jednoho rána, když jsem Matymu zapomněla dát do školky svačinu a vracela se domů, zahlédla oranžové auto, jak právě vyjíždí z naší ulice.
Zpomalila jsem a uviděla ho. Pavla.
Vysoký, vousatý chlap kolem čtyřicítky. Reflexní vesta, pracovní rukavice, ale hlavně – úsměv. Přesně ten typ člověka, který vás pozdraví první, i když vás nikdy předtím neviděl.
Zastavila jsem se, váhavě mávla a on se pousmál.
„Vy jste asi Matyášova mamka, že?“ řekl vesele, jako by mě znal roky.
„Ehm… jo… jak to víte?“
„On si s náma povídá vždycky, když čeká u vchodu. Ukazuje nám obrázky, co kreslí, a jednou nám i přinesl sušenku. Má to promyšlený, že až bude velkej, chce jezdit s náma.“
Stála jsem tam v ranním světle, v ruce klíče, v hlavě vír emocí. Najednou mi to všechno dávalo smysl. Můj syn chtěl být jako Pavel. Ne proto, že jezdí s velkým autem. Ne proto, že má pípající techniku. Ale proto, že je milý, vřelý a že se k němu – jako jeden z mála dospělých – choval jako k sobě rovnému.
Ten den jsem večer seděla s Matyášem a poprvé jsem se ho nezeptala, kdy už ho ta „popelářská fáze“ přejde. Místo toho jsem se ho zeptala:
„Co máš na Pavlovi nejradši?“
Zamyslel se a pak řekl:
„Že mě bere vážně.“
A bylo jasno.
Dnes už Matyáš říká, že možná bude inženýrem nebo programátorem – ale Pavla nezapomněl. Stále se spolu zdraví, občas si vymění pozdrav na lístečku. A já si uvědomuju, že někdy nejde o profesi, ale o to, jaký je člověk. Hrdinové nenosí vždycky pláště. Někdy mají montérky, odpadky na rukavicích a srdce, které pozná dětskou duši.
Závěr?
Nezáleží na tom, co vaše dítě jednou bude dělat. Důležité je, proč po tom touží. Někdy stačí potkat člověka, který mu ukáže, že i obyčejná práce může být neobyčejně lidská. A pak už to nikdy není „jen popelář“. Je to vzor. Inspirace. A kluk u okna? Ten je díky tomu o něco šťastnější.
