Článek
Měl jsem zpoždění do práce a rozhodl se, že si na cestě koupím kávu. Zabočil jsem do malé kavárny na rohu, kterou jsem nikdy předtím nenavštívil. Byla tichá, útulná, s mírně zatuchlým vzduchem starých knih a mletých zrn. Objednal jsem si cappuccino a posadil se k oknu.
Vedlejší stůl byl prázdný, ale když mi donesli kávu, už u něj seděl muž. Vypadal nenápadně — šedivé vlasy, tmavý kabát, klidné oči. Přikývl mi na pozdrav, já mu kývnul zpět a dál si četl zprávy v mobilu.
„Dobrý výběr kavárny,“ promluvil tiše, téměř šeptem. „Tady jste vždycky hledal klid, když jste byl malý.“
Zvedl jsem oči. „Promiňte?“ nechápal jsem.
Usmál se. „Samozřejmě, že si to nepamatujete. Bylo vám šest, možná sedm. Váš otec vás sem vzal, když měl schůzku. Vy jste seděl přesně na tomhle místě a kreslil si na ubrousek.“
Na chvíli jsem oněměl. Skutečně jsem měl velmi mlhavou vzpomínku – jak mě táta vzal jednou do kavárny, kde to vonělo skořicí, a já si čmáral tužkou. Ale nebyl jsem si jistý, jestli to není jen sen nebo výplod fantazie.
„Jak to víte?“ zeptal jsem se.
„Pamatuji si,“ řekl jen. „Na některé lidi člověk nezapomene.“
Zneklidněl jsem. Muž vypadal přívětivě, ale tón jeho hlasu byl podivně jistý. Jako někdo, kdo ví víc, než by měl.
„Nepamatuju si vás,“ přiznal jsem.
Zasmál se. „Nemusíte. Já vás taky neviděl roky. Ale věci, které děláme, zanechávají stopy.“
Nadále jsem se snažil ignorovat pocit, že se něco děje. Ale pak promluvil znovu: „Ta skříňka v dětském pokoji… pod tapetou… ještě jste ji neotevřel, že ne?“
Ztuhl jsem. Tu skříňku jsem skutečně objevil před týdnem při malování. Tapeta se odchlipovala a já si všiml dvířek bez kliky. Nevěnoval jsem tomu pozornost. Nikdo o tom nevěděl. Nikomu jsem o tom neřekl.
„Kdo jste?“ vydechl jsem.
Podíval se na mě. Jeho pohled byl klidný, ale hluboký, až nepříjemně. „Řekněme, že jsem někdo, kdo vám měl připomenout, že minulost neumírá. Jen čeká.“
Chtěl jsem se zvednout, odejít, ale nemohl jsem. Jako by mě něco drželo na místě.
„Co je v té skříňce?“ zeptal jsem se.
„Až to otevřete, pochopíte. Ale buďte připraven. Ne všechna tajemství přinášejí útěchu.“
Pak se zvedl, zaplatil a odešel. Bez dalšího slova. Sledoval jsem ho, jak mizí za rohem, a měl pocit, že něco skončilo… nebo možná začalo.
Doma jsem ještě ten den skříňku otevřel. Našel jsem v ní věci, které jsem ztratil jako dítě. Kresby. Fotografie. Malý zlatý přívěšek, který jsem dal mámě a myslel si, že ho dávno ztratila. A na dně — dopis. Od otce, který zemřel před deseti lety. Adresovaný mně. Napsaný ve stejný den, kdy jsme byli v té kavárně.
Od té doby jsem muže neviděl. Ale každé úterý chodím do stejné kavárny. Sedím u okna. A čekám.
