Článek
Já jsem si půdu svého rodinného domu spojovala s příjemnou nostalgií: sem tam babiččina vánoční ozdoba, pár starých hraček po mých dětech, regál plný rodinných dárků, které jsme jednou měli vytáhnout… Ale ono odhalení, s nímž přišlo objevení starého fotoalba, bylo mnohem silnější, než bych čekala.
První nález
Bylo to jedno víkendové odpoledne, kdy jsme se rozhodli s manželem a dětmi trochu „vyklidit ty zapomenuté kouty“. Děti nejprve nadšeně pomáhaly táhnout krabice dolů, ale pak rychle přešly k hraní venku. Já jsem si všimla staré truhly v rohu, přikryté dekou a občasným paprskem slunce, který pronikl šikmým oknem. Když jsem zvedla víko, objevila jsem několik starých fotoalb svázaných stuhou. Moje srdce zaplesalo: vždy mám ráda vybavování vzpomínek. Vzala jsem jedno album, na obálce mírně zažloutlé písmo: „Rodinné vzpomínky 1980–2000“. Otevřela jsem ho a začala listovat.
Nejdřív jsem viděla známé tváře: moje batolecí snímky, rodinné oslavy, prázdniny u babičky, svatby známých, první dny mých dětí ve školce. Ke všemu jsem se usmívala, vybavovala si vůni tvarohových koláčů, hlasy smějících se lidí, lehký vítr na fotkách z dovolené u jezera. Až do chvíle, kdy jsem narazila na fotografii, na níž je dívka – v oblečení z osmdesátých let, vypadala jako já: stejné výrazné oči, podobný úsměv. Ale já to nebyla já: na fotografii jsem měla patrně sedm či osm let a pózovala vedle mé babičky, ale tvář dívky byla o něco jemnější, trochu jiný tvar nosu, ale živé oči až mrazivě připomínaly moje. Srdce mi přituhlo: „Kdo to je?“ pomyslela jsem si. Po chvíli jsem listovala dál a našla další snímek: dívka, tentokrát v pubertálním věku, pózující ve školní uniformě, stojící na místě, které jsem v dospělosti často navštěvovala – stará škola v naší vesnici, zavřená už dvacet let.
Pocit deja vu i znepokojení
Ten pocit povědomí byl mocný. Proč by tam byla moje fotka, která ale není moje? Nebyla to žádná retuš nebo vtip. Album bylo jednoznačně rodinné: mix snímků od mé babičky, rodičů, pak mě a potom mých sourozenců a mých dětí. Dívka se objevovala jen na těch několika snímcích, zbytek alba ji neznal. Seděla jsem na půdě, držela jsem tu stránku a čekala, až se srdce zklidní. Hned jsem si vzpomněla na podobenství: rodinné stromy mají často skryté větve, které neznáme.
Otevřela jsem další album a v něm našla doplňující fotografie: rodinné sešlosti z 90. let, kde se dívka znovu objevuje, vždy vedle babičky nebo mé matky. Na jednom snímku si matka utírala prach z obrazu a dívka stála opodál s jemným úsměvem. Na jiné fotce drží dort na narozeninách, vypadá jako já, ale nebyla jsem tam přítomná: narozeniny mé sestry slavila jsem jinde, nebo jsem byla moc malá. Celý album působilo, jakoby dokumentovalo alternativní verzi mého dětství.
Konfrontace s rodinou
Odnesla jsem album dolů do obýváku a přinesla pár do rukou své matky: „Mami, tady je něco zvláštního…“ Nejprve se zdráhala: „Staré fotky, prý tam může být chyba.“ Ale když jsme se společně podívaly, v její tváři se střídaly údiv, vyhýbavý úsměv a nakonec smutek. Můj otec jen přecházel kolem a usmíval se nejistě. Zeptala jsem se: „Kdo je ta dívka? A proč to vypadá, jako bych to byla já?“ Matka se zhluboka nadechla. „To je…“ začala, pak zaváhala. „Tvoje sestra. Ale… ona se narodila před tebou a než jsi přišla na svět, stalo se něco, co jsme ti nikdy neřekli.“
Zamrazilo mě. Měla jsem starší sestru? Ale nikdy jsem o ní neslyšela. Matka pokračovala: „Byla jméno Jana. Narodila se dva roky před tebou. Měla jsi ji ráda, ale… zemřela. Byla malá. Měla nemoc, kterou jsme nechtěli, abys znala, než jsi byla dost stará, abys pochopila. A po jejím odchodu jsme dali všechny její věci do zapomnění. Myšlením i fyzicky – většinu fotek jsme skryli, snažili se ji zapomenout, protože bolest byla příliš velká.“ Hlas se jí třásl. „Ale babička neměla srdce ty snímky zničit. Schovala je pod koberec na půdě, myslíc, že nás to jednou nezraní. My jsme to nechtěli dělat, ale pak jsi přišla ty a svět byl nová naděje…“
Slzy mi tekly po tváři. Pocity se mísily: neuvěřitelné smutky, lítost nad ztrátou, ale i porozumění a soucit k rodičům. Celá moje identita se na chvíli otřásla: měla jsem sestřičku, která v mých očích a v srdci dosud neexistovala, a přitom byla součástí rodiny, součástí mého vlastního příběhu.
Zpracování tajemství
Další dny byly plné rozhovorů, objetí a vzpomínek. Matka nám ukázala několik dalších předmětů: malou šatičku, panenku, deník s dětskými obrázky, báseň, kterou malá Jana napsala. V deníku byla spousta textu: o tom, jak milovala letní prázdniny, jak chtěla být baletkou, jak jí chutnaly jahody. V několika větách dokázala vyjádřit radost i bolest, i když byla malá. Četla jsem ty zápisky a měla jsem pocit, že se seznamuji s částí rodinné duše, kterou jsme potlačili.
Manžel mě podporoval: pomohl mi uspořádat symbolické ceremoniály připomínky. Vyrobili jsme malé místo u starého stromu na zahradě, kde jsme zasadili květinu „pro Janu“. Děti si vyrobily kresby a napsaly dopisy „sestře v nebi“. Cítila jsem, že je nutné nechat Janě místo v naší rodině – i když fyzicky tam není. A pro sebe jsem začala psát: seznam věcí, které bych jí chtěla říct, kdyby tu byla; jaká je asi byla, co četla, co by mohla milovat teď. Vnitřně jsem si přiznala, že část mého vlastního dětství byla doposud žita ve stínu bolestivého tajemství.
Humor a život dál
I když to byla těžká zkušenost, nechyběl v našich konverzacích občasný úsměv. „Měla bys vidět matčinu tvář, když jsem jí ukazovala fotku Holčičky Jany a ptala se, jestli uměla jezdit na kole. Ona zavrtěla hlavou a řekla: ‚Na to už si nepamatuju, ale vždycky se smála, když se učila lézt po hrazdě.‘“ Vzpomínky smutku se proměňovaly i v jemnou radost, když jsme si představovali, jaká by Jana byla dneska teenegerka: možná by milovala hudbu, možná by měla kavárnu, možná by byla architektkou. Ty „co kdyby“ scénáře nám pomáhaly žít dál a zároveň ctít její odkaz.
Občas, když jsem procházela kolem starého rámu, kde visely známé fotky našeho dětství, přidala jsem malou cedulku: „S láskou vzpomínáme na Janu“. Někdy se lidé ptají: „Proč mluvíte o sestře, kterou jste nikdy nepoznali?“ Odpovídám: „Protože rodina není jen o tělech, ale o příbězích. A Jana je naše součást, i když v jiné formě.“ Moje děti se naučily, že není ostuda mít rodinné tajemství; naopak, může to být dar – připomínka, že každý život má svou hodnotu, i když je krátký.
Nové vnímání sebe sama
Najít album a objevovat v něm fotky „mě, která nejsem já“ změnilo i můj pohled na sebe. Uvědomila jsem si, že moje existence navázala na příběh, který začal dříve, ale byl přerušen. Vzala jsem si z toho lekci: přijímat své kořeny včetně těch temnějších kapitol, protože tvoří celistvost. A také chápat, že smutek a láska se často prolínají. Když poslouchám vlastní děti, jak vyprávějí o tom, co prožívají, snažím se vnímat i to, co možná neříkají, a připomínám si, že v každém z nás může žít tichá vzpomínka na toho, kdo tu už není.
