Článek
Stál roky prázdný, vyměnili jsme okna, vymalovali a nastěhovali se. Byla to naše nová kapitola – klid, kousek lesa, daleko od města. Když jsem byla malá, trávila jsem tam prázdniny. Měla jsem ten dům spojený s marmeládou, květovanými ubrusy a vůní sena.
Nikdy by mě nenapadlo, že právě tam začnu pochybovat o všem, co jsem si o své rodině myslela.
Jednou o víkendu jsme se rozhodli uklidit půdu. Byla plná krabic, starého nábytku a zaprášených pokladů. Mezi krabicemi jsme objevili i malý černý záznamník. Takový ten s kazetou uvnitř, s červeným tlačítkem nahrávání. Vypadalo to, že se už roky nikdo nedotkl ani přístroje, ani kazety uvnitř.
Z nostalgie jsem zmáčkla „play“. Ozvalo se šumění, ticho… a pak ženský hlas.
„Jestli to někdo najde, chci, aby věděl…“ hlas byl přerušovaný, slabý.
Pak chvíli ticho. A potom:
„Markéto, nevěř mu. Prosím tě, hlavně mu nevěř.“
Zůstala jsem stát jak přimražená. Jmenuji se Markéta. Nikdo kromě rodiny mi tak neříká.
Záznam pokračoval. Stejný ženský hlas, naléhavější:
„Jestli to slyšíš ty, vím, že si myslíš, že všechno bylo v pořádku. Ale nebylo. On ti to nikdy neřekne. Ale byla tu i jiná.“
Ruka se mi třásla, když jsem záznamník vypínala. Manžel na mě zíral. „Co to bylo?“ zeptal se.
Nevěděla jsem. Ale ten hlas mi byl povědomý. Jen jsem ho nedokázala zařadit.
Večer jsem si nahrávku pustila znovu. Tentokrát sama. Záznam byl krátký – sotva dvě minuty. Ale každé slovo znělo, jako by patřilo mně. Jako kdyby někdo z minulosti mluvil přímo ke mně. Začala jsem pátrat.
Volala jsem tetě, která ještě žije a pamatuje si hodně z rodinné historie. Nejprve mlžila. Když jsem jí ale nahrávku pustila, ztichla.
„To je Alice,“ řekla.
„Kdo?“ nechápala jsem.
„Tvoje máma měla sestru. Dvojče. Ale… zemřela. Ještě dřív, než jsi se narodila.“
Nikdy jsem o ní neslyšela. Nikdy. Nikdo mi to neřekl.
Podle tety Alice trpěla duševní nemocí. Rodina to tajila. Prý byla několikrát hospitalizovaná, ale vždy se vracela domů. A jednoho dne prostě zmizela. Policie ji hledala, ale nikdy se nenašla. Oficiálně se předpokládá, že spáchala sebevraždu. Ale tělo se nikdy nenašlo.
Záznamník našel cestu ke mně. Po letech ticha, zaprášený na půdě.
Dnes ho mám schovaný ve skříni. A občas si ho pustím. Ne proto, že bych chtěla znát víc. Ale proto, že v tom hlasu slyším sama sebe. A cítím, že ať se stalo cokoli, Alice chtěla, abych věděla. A možná i pochopila.
Stalo se vám někdy, že jste při úklidu našli něco, co vám změnilo pohled na minulost? Napište mi do komentářů.
