Článek
Byla to stará chalupa na Vysočině, plná pavučin, těžkých závěsů a šuplíků, které se neotevíraly po desítky let. Moji rodiče to místo chtěli prodat, ale já jsem trvala na tom, že se nejdřív musíme podívat na půdu. Něco mě tam táhlo. Nedokázala jsem říct proč.
Dřevěné schody vrzaly pod nohama. Prach tančil v kuželu světla z malé střešní tabulky. U stěny stála stará truhla – téměř zapomenutá. Když jsme ji otevřeli, na jejím dně ležely svázané dopisy, desítky obálek, nažloutlých stářím.
Všechno by působilo jako běžný nález, kdyby nebylo jednoho detailu: všechny byly nadepsané mým jménem.
Anna Němcová.
Přesně, jak se jmenuju já. A datum na nich?
1962, 1965, 1971…
Já se narodila v roce 1993.
S třesoucíma rukama jsem jeden dopis otevřela. Psaní bylo krátké. Úhledné písmo ženské ruky.
„Milá Anno, doufám, že tě tentokrát najdu. Zdá se, že pokaždé, když se přiblížím, zmizíš…“
Další dopis byl plný vzpomínek na místo, kde jsem trávila prázdniny, přestože jsem si byla jistá, že jsem tam nikdy předtím nebyla. Každý dopis byl trochu jiný, ale všechny měly stejný tón: důvěrnost. Blízkost. Jakoby mě autorka znala.
Ale já ji neznala. A nikdy jsem o žádné Anně z rodiny neslyšela.
Začala jsem pátrat. Zjistila jsem, že moje prababička měla mladší sestru – také Annu. Zmizela beze stopy v osmnácti letech. Rodina o ní nikdy nemluvila. Prý to bylo příliš bolestné.
Ale nápadná podoba jmen mě nedala spát.
Začala jsem porovnávat fotografie. A pak jsem našla jednu starou, z roku 1960.
Dívka na ní – Anna – vypadala přesně jako já.
Přemýšlela jsem, jestli ty dopisy psala nějaká blízká přítelkyně, milenka, sestra? Nebo snad – a tahle myšlenka mě vyděsila – já sama?
Některé z dopisů měly velmi osobní detaily. Zmínky o snech, o snech, které se mi v posledních týdnech vracely. V jednom dopise stálo:
„Dům u rybníka tě znovu zavolá. Přijď, až bude měsíc v úplňku. Budeš vědět, co hledat.“
A já si vzpomněla, že ten starý dům opravdu stojí poblíž rybníka. Nikdy jsem mu nevěnovala pozornost, ale teď mi připadal povědomý. Jako by na mě čekal.
Nevím, kdo dopisy psal. Nevím, proč je schovávali právě na půdu našeho domu. A hlavně – nevím, proč jsou adresované mně, desítky let před mým narozením.
Ale od toho dne se dívám na svět trochu jinak. Víc pozoruju lidi kolem sebe. Víc přemýšlím nad tím, co je čas – a co paměť.
Protože někdy si nejsem jistá, jestli jsem opravdu jen Anna narozená v roce 1993.
Nebo někdo, kdo se vrátil znovu – aby konečně dočetl ty dopisy až do konce.
