Článek
Ne že bych děti nesnášel. Jen jsem prostě nikdy necítil, že by to bylo něco pro mě. Měl jsem jiný život – volný, pohodlný, bez závazků. Práce, pár vztahů, cestování, občasná víkendová samota, kterou jsem si omlouval slovy „tak to mám rád“.
Pak přišla zpráva od Kláry. „Musíme si promluvit.“ Už ten tón mě znervóznil. O pár dní později seděla proti mně v kavárně, objímala hrnek kafe a skoro šeptem řekla: „Jsem těhotná.“
Nevím, co jsem čekal, ale tohle ne.
„A jsi si jistá, že je to… moje?“
To byla první věta, co jsem řekl. Ještě teď mě z ní mrazí.
Byli jsme spolu necelý rok. Fajn vztah, ale nic hlubokého, nic věčného. Když jsem to slyšel, okamžitě jsem se stáhl. Víc, než bych si kdy přiznal. Nabídl jsem jí peníze, pomoc, cokoli – kromě sebe. Ona to pochopila. Odešla beze slz, bez výčitek.
Další rok jsem o ní neslyšel. Občas jsem na to pomyslel, hlavně v noci. Co asi dělá. Jak to zvládá. A jestli se dítě vůbec narodilo.
Pak mi jednou přišel e-mail.
„Jmenuje se Adam. Je mu devět měsíců. Nechci od tebe nic. Ale pokud bys někdy chtěl… můžeš ho poznat.“
Mazal jsem to. Třikrát. A třikrát se vrátil zpátky z koše.
Napsal jsem až po týdnu. „Nevím, jestli chci. Ale možná bych měl.“
Sešli jsme se v parku. Seděla tam na dece, a vedle ní leželo malé dítě s vlasy tak světlými, až mi to vyrazilo dech. Měly totiž stejnou barvu jako ty moje, když jsem byl malý.
Byl jsem nervózní. Ani nevím proč – vždyť pro něj jsem byl úplně cizí člověk. Jenže pak se na mě podíval a… usmál se. Upřímně, otevřeně, bez otázek. A já měl najednou knedlík v krku.
Ze začátku jsem chodil jen občas. Na hodinu. Na dvě. Vozil jsem ho v kočárku, občas ho nakrmil, pozoroval, jak žvatlá nesmysly a směje se ptákům. Klára mi nic nevyčítala. Byla trpělivá. Věděla, že to ve mně pracuje.
Jednou jsme byli na hřišti. Adam seděl na houpačce, já ho houpal, a vedle nás si hrála holčička s maminkou. „Kdo to je?“ zeptala se.
Adam ukázal na mě a s úsměvem řekl: „Tata.“
Ne „strejda“. Ne „ten pán“.
„Tata.“
Zamrzl jsem. Měl jsem co dělat, abych se nerozbrečel. A možná to bylo právě tehdy, kdy se to ve mně zlomilo.
Nezáleželo na tom, co jsem si o sobě myslel. Ani na tom, že jsem nebyl připraven. On si mě vybral. On mě přijal. A to bylo víc než všechno ostatní.
Dnes je Adamovi pět. Ví, že jsem kdysi váhal. Ví to i Klára. Ale odpustili mi.
Možná proto, že jsem od té chvíle nevynechal ani jeden víkend. Ani jednu oslavu. Učil jsem se být tátou den po dni. Ne perfektním. Ale přítomným.
A to je možná to nejdůležitější.
Ne být připravený. Ale být tam.
