Článek
Nešlo o to, vidět památky, jíst těstoviny nebo zlepšit si italštinu. Šlo o něco hlubšího. Potřeboval jsem vypadnout – od sebe, od očekávání, od rutiny. Cítil jsem se sevřený v životě, který jsem si sice sám vybral, ale najednou mě dusil. A tak jsem si sbalil jeden kufr. A odletěl. Do Itálie. Na dobu neurčitou.
První dny: Ztracený mezi cizími
Přistál jsem v Bologni. Ne proto, že bych měl plán. Ale líbilo se mi, jak to město zní. První dny jsem byl zmatený. Všechno bylo jiné – rytmus, jazyk, lidé. Nikdo mě neznal, nikdo nic nečekal. A já se poprvé po dlouhé době cítil svobodně. A taky trochu prázdně.
Každé ráno jsem pil kávu u okénka malého bistra. Nikdo se mě na nic neptal. Jen barista, starší pán s laskavým pohledem, mi každé ráno řekl: „Piano, ragazzo. Piano.“ Pomalu, chlapče. Pomalu.
Žít přítomností
Týdny plynuly. Najednou jsem přestal hlídat čas. Přestal jsem plánovat. Přestal jsem se bát ticha. Sedával jsem na lavičkách, koukal na život kolem, zapisoval si myšlenky do sešitu. A hlavně – učil jsem se být sám se sebou. Bez mobilu. Bez výkonu. Bez povinnosti někoho ohromovat.
V Itálii čas plyne jinak. Lidé si sedají k obědu, jako by měli celý den. Dělají věci pomalu, ale přítomně. A mně to začalo měnit. Přestal jsem utíkat. Přestal jsem se snažit všechno kontrolovat.
Lidé, kteří mě změnili
Potkal jsem Giorgii, umělkyni, která malovala na stěny opuštěných domů. Řekla mi, že svět nečeká na náš výkon, ale na naši opravdovost. Potkal jsem Franceska, bývalého právníka, který prodává víno a tvrdí, že „život není spor, ale sklenka, kterou máš sdílet“.
Ti lidé nežili dokonalé životy. Ale byli klidní. Nehráli role. A já si uvědomil, že možná to je ono. Ne hledat úspěch, ale rovnováhu.
Návrat: Stejný svět, nový pohled
Po třech měsících jsem se vrátil. Do stejného bytu, do stejné práce, mezi stejné lidi. Ale něco bylo jinak. Já.
Nechodím tak rychle. Neřeším tolik, co si o mně kdo myslí. Dávám si kávu v klidu. A když mě život začne tlačit, slyším v hlavě tu větu: „Piano, ragazzo.“
