Článek
Ležela jsem v posteli, Martin vedle mě tiše oddychoval, a já jsem zírala do telefonu. Nemohla jsem usnout. Stávalo se mi to v posledních týdnech čím dál častěji – ta podivná úzkost, pocit, že mi něco chybí, že jsem zapomněla na něco důležitého.
Manželství se Martinem bylo dobré. Opravdu. Sedm let spolu, tři roky ženatí, malý byt v Plzni, stabilní práce, plány na děti. Všechno, co jsem si vždycky přála. Všechno správně.
Možná právě proto jsem to udělala.
Otevřela jsem starý e-mailový účet. Ten ze studií, který jsem přestala používat někdy kolem roku 2018. Nevím proč. Nostalgie? Nuda? Sebezničující zvědavost?
Přihlásila jsem se. Heslo jsem paměťovala – stejné, které jsem používala na všechno, než mi Martin vysvětlil, jak je to nebezpečné a jak bych měla mít všude jiná hesla.
6 847 nepřečtených zpráv. Většinou spam. Newslettery od obchodů, které už neexistovaly. Notifikace ze sociálních sítí, které jsem už nepoužívala.
A pak jsem to uviděla. Jméno, které jsem neviděla šest let.
„Jakub Černý.“
Datum: 15. srpna 2019.
Předmět: „Prosím, přečti si to.“
Ruka se mi roztřásla. Neměla jsem to otevírat. Věděla jsem, že bych to neměla otevírat. Byl půl čtvrtý ráno, Martin spal půl metru ode mě, a já jsem klikla na zprávu od muže, se kterým jsem se rozešla před sedmi lety.
"Verčo,
píšu ti, i když vím, že to nebudeš chtít číst. Možná to ani nikdy nečteš. Ale musím to napsat, protože jinak to tu bude sedět ve mně až do konce života.
Byla jsi u mě včera. Řekla jsi mi, že ses zasnoubila. S Martinem. Že je to ten pravý. Že je hodný, stabilní, spolehlivý. Že s ním máš budoucnost.
Usmíval jsem se a blahopřál jsem ti, protože to jsem měl udělat. Řekl jsem, že za tebe jsem rád. A je to pravda – jsem rád, že jsi šťastná.
Ale lhal jsem, když jsem řekl, že jsem tě přestal milovat.
Nikdy jsem tě nepřestal milovat. Ani den. Ani hodinu.
Vím, že jsem tě ztratil svou vlastní hloupostí. Vím, že jsem tě nechal jít, když jsem bojovat měl. Myslel jsem si, že potřebuješ prostor, že až do toho nevezmu, že až si najdeš sebe. A místo toho jsi si našla jeho.
Nesnažím se tě vrátit zpátky. Nejsem ten typ. Rozhodla ses a respektuji to. Ale potřebuji, abys věděla pravdu.
Ten den v kavárně, když jsme se rozešli? Řekl jsem ti, že ‚taky cítím, že to není ono‘. Lhal jsem. Byl jsem vyděšený. Vyděšený tím, jak moc tě miluji. Vyděšený z toho, že bych tě mohl ztratit. Tak jsem tě ztratil sám, dřív než bys to udělala ty.
Každou noc od té doby si přeji, abych mohl vrátit čas a vzít ta slova zpátky.
Každou noc si představuji, jak vypadá náš život. Kde bychom bydleli. Jaké bychom měli děti. Jestli bys konečně psala tu knihu, o které jsi vždycky mluvila.
Ale to není můj život. Můj život je tady, sám, s vědomím, že nejlepší věc, která se mi kdy stala, jsem pustil kvůli strachu.
Vdej se za něj. Buď šťastná. Zasloužíš si to. Je to dobrý chlap – viděl jsem to na tobě, když jsi o něm mluvila. Nikdy jsem tě neviděl mluvit o kom jiném takhle… klidně.
Jen jsem chtěl, abys věděla. Když budeš stát u oltáře, když budeš říkat ‚ano‘, když si s ním budeš stavět společný život – já tu budu. Ne fyzicky. Ale v paralelním světě, ve kterém jsem nebyl zbabělec, to budeme my dva.
Budu tě milovat až do dne, kdy umřu.
Promiň.
Kuba"
Seděla jsem v posteli a četla to znovu. A znovu. A znovu.
Martin se pohnul, otočil se na bok. Rychle jsem zamkla telefon, srdce mi bušilo jak o závod.
Jakub. Kuba. První velká láska. První člověk, se kterým jsem dokázala být úplně sama sebou. První vztah, který nebyl jednoduchý, bezpečný, předvídatelný.
Rozešli jsme se v roce 2018. Já jsem byla ta, kdo to ukončil. Řekla jsem, že potřebuju jasnost, stabilitu, někoho, kdo ví, co chce. Kuba byl umělec – freelancer grafik s nepravidelnými příjmy, chaotickými plány, vášní pro věci, kterým jsem nerozuměla.
A on souhlasil. Klidně. Řekl, že taky cítí, že to není ono.
Rok poté jsem potkala Martina. Inženýr, pevný plat, pevný plán do života. Stabilita, kterou jsem údajně chtěla.
Za další rok jsme se zasnoubili.
Nikdy jsem Kubovi neřekla. Ale nějak se to dozvěděl. A napsal mi tenhle e-mail.
Který jsem nikdy nedostala. Protože už jsem ten účet nepoužívala.
Pět let. Pět let tento e-mail ležel nepřečtený v mé schránce.
Vstala jsem z postele, potichu odešla do kuchyně. Udělala jsem si čaj, který jsem nevypila, a zírala z okna na tmavou ulici.
Co kdybych ten e-mail dostala tehdy? Před svatbou? Změnilo by to něco?
A horší otázka: Proč mi ta zpráva rozbila srdce víc než cokoliv, co mi Martin kdy řekl?
Milovala jsem Martina. Samozřejmě, že jo. Byl dobrý muž. Spolehlivý. Laskavý. Nikdy mě nezklamal.
Ale rozbuší mi srdce, když vejde do místnosti? Ne. Dýchám rychleji, když se mě dotkne? Ne. Myslím na něj každou volnou vteřinu? Ne.
S Kubou ano. S Kubem bylo všechno intenzivnější. Lepší i horší. Výš i níž.
S Martinem bylo všechno… bezpečné.
A já jsem si myslela, že to je láska. Že dospělá, zralá láska vypadá takhle. Klid. Rutina. Předvídatelnost.
Ale teď, když jsem četla Kubovy slova, jsem si uvědomila něco děsivého: Možná jsem si jen myslela, že vím, co chci. Možná jsem se rozhodla pro bezpečí místo štěstí.
Sedla jsem u kuchyňského stolu a napsala „Jakub Černý“ do Facebooku. Našla jsem ho okamžitě. Poslední příspěvek před třemi dny – fotografie z nějakého výletu do hor.
Nebyl sám.
Vedle něj stála žena. Tmavé vlasy, příjemný úsměv. V popisku: „S láskou mého života na našem oblíbeném místě ❤️“
Něco ve mně zemřelo a zároveň ožilo.
Měl svůj život. Pohyboval se dál. Našel si někoho.
Ale já jsem tady, v půl čtvrté ráno, v kuchyni, a čtu pět let starý e-mail od muže, kterého jsem ztratila, a uvědomuji si, že možná jsem udělala největší chybu svého života.
Ne protože bych ho stále milovala – to nevím. Možná jo, možná ne.
Ale protože jsem nikdy nedostala šanci se rozhodnout se všemi informacemi. Nikdy jsem nevěděla, že mě stále miloval. Nikdy jsem nevěděla, že jeho souhlas s rozchodem byla lež.
Rozhodla jsem se na základě toho, co jsem si myslela, že je pravda. A teď – pět let později, v manželství, se dvěma hypotékami a plány na rodinu – zjišťuji, že pravda byla úplně jiná.
Martin sešel dolů v šest ráno. Našel mě stále u kuchyňského stolu, zírat do šálku studeného čaje.
„Verčo? Cos nespala?“
„Nemohla jsem,“ odpověděla jsem pravdivě.
„Co se děje?“ Sedl si vedle mě, chytil mou ruku.
A já jsem se na něj podívala – na mého manžela, dobrého člověka, který mě miluje způsobem, jakým dokáže – a uvědomila jsem si, že mám tři možnosti.
Říct mu pravdu. Ukázat mu e-mail. Otevřít Pandořinu skříňku.
Lhát. Říct, že nic není, že jsem jenom unavená.
Nebo zkusit něco mezi tím. Říct, že jsem se zamyslela nad naším vztahem. Že potřebujeme mluvit.
„Martine,“ začala jsem a hlas se mi roztřásl. „Můžu se tě na něco zeptat?“
„Samozřejmě.“
„Jsi se mnou šťastný?“
Zarazilo ho to. „Co? Jasně. Proč?“
„Ne, myslím… opravdu šťastný. Ne jenom spokojený. Šťastný.“
Uvažoval. A to jeho váhání – to mi řeklo všechno.
„Jsme dobře, Veroniko. Máme skvělý život. Co se děje?“
Dobře. Ne skvěle. Ne úžasně. Dobře.
„Otevřela jsem starý e-mail,“ řekla jsem ticho. „Od Kuby.“
Jeho tvář ztuhla. „Kuby? Toho tvého ex?“
„Napsal mi ho před pěti lety. Nikdy jsem ho nečetla.“
„A co v něm bylo?“
Podala jsem mu telefon.
Četl. Dlouho. Když dohlédl, položil telefon na stůl a opřel se o židli.
„Takže,“ řekl po dlouhé pauze. „Stále ho miluješ?“
„Nevím. Možná. Možná ne. Ale ten e-mail… rozhodla jsem se tě si vzít, aniž bych věděla, že existuje.“
„A teď, když to víš? Co teď?“
To byla dobrá otázka.
Co teď?
