Článek
Možná ne nejhlubší, ani nejtrvalejší – ale rozhodně ta, kterou si pamatuješ i ve chvíli, kdy už zapomeneš, co jsi měla včera k večeři. A já si ho pamatovala. Jeho oči. Jeho smích. A ten den, kdy mi řekl, že to dál nejde. Prostě „nech mě být“. A odešel.
Zbyla po něm jen černobílá fotka z maturitního tabla a jméno, které jsem pak radši nevyhledávala – ne že bych to nezkusila, ale vždycky jsem skončila na Facebooku nějakého jiného Pavla Nováka, zpravidla instalatéra nebo otce tří dětí z Ostravy.
Ten pravý Pavel Novák byl pro mě jednou z těch zavřených kapitol, které bolí, ale číst je znova by bylo ještě horší. A tak jsem žila svůj život. Studium, práce, svatba, děti, rozvod. Další vztahy. Lepší, horší. Některé skončily přirozeně, jiné katastrofálně. Pavel zůstal jen v hlavě – jako výčitka, jako otázka „proč“ a občas i jako tichý sen, když člověk usíná s vínem a Netflixem místo partnera.
A pak přišla třídní srazová pozvánka. Třicet let od maturity.
Nad pozvánkou jsem seděla dlouho. Nakonec jsem si řekla, že půjdu. Kvůli sobě. Kvůli holce, kterou jsem tehdy byla. A upřímně – i kvůli tomu, jestli tam náhodou nebude.
Byl.
Stál u baru, skleničku v ruce, pár šedivých vlasů, ale ty oči – ty oči byly pořád jeho. Pavel. Můj Pavel. I po třiceti letech mi srdce vynechalo takt jako puberťačce. Jen s tím rozdílem, že tehdy jsem měla ploché břicho a teď pevně doufala, že mi nesjede ramínko podprsenky. Naše pohledy se potkaly. Usmál se. Já taky. A najednou to nebylo třicet let, ale třicet vteřin. Všechno zpět. Až děsivé.
Mluvili jsme dlouho. O životě, dětech, pracích, rozvodech. O všem, a zároveň o ničem. Ale otázka visela ve vzduchu. A nakonec jsem ji prostě položila.
„Proč jsi vlastně tehdy odešel? Ze dne na den. Bez vysvětlení. Byla jsem z toho… úplně mimo.“
Zarazil se. Napil se. A pak řekl něco, co jsem nečekala.
„Víš, tehdy mi umřel táta. Dostal infarkt. A máma na tom byla psychicky strašně špatně. Já… prostě jsem nevěděl, jak to říct. Byl jsem v háji, úplně rozhozenej. A připadal jsem si, že tě tím vším jen zatěžuju. Že si zasloužíš víc. Tak jsem tě radši od sebe odstrčil, než abych tě do toho stáhnul.“
Seděla jsem a civěla na něj. Neopustil mě, protože by mě nemiloval. Opustil mě, protože mě miloval až moc. A byl v tom až po uši – jenže mladej, nezralej a naprosto neschopný komunikace. Místo, aby mi řekl, co se děje, prostě zmizel. A já si třicet let myslela, že jsem pro něj nebyla dost.
Ten večer jsme si dali další skleničku. Pak jsme se prošli. Smáli se. A když jsme se loučili, dal mi pusu na tvář a řekl: „Jsem rád, že jsi přišla.“
Za týden mi napsal zprávu. A pak další. A teď – tři měsíce po tom srazu – spolu chodíme. Ano, ve svých skoro padesáti znovu. A popravdě? Je to úplně jiná láska než tehdy. Zralejší, klidnější. Ale pořád s jiskrou. Pořád to tam je.
Občas si říkám, co by bylo, kdyby se tehdy nerozešel. Možná bychom spolu byli celý život. Možná bychom se stejně rozešli kvůli hypotéce, nádobí a chrápání. Ale vím jistě, že to, co máme teď, má cenu právě proto, že k tomu vedla cesta dlouhá třicet let.
A někdy ta první láska prostě potřebuje tři dekády, aby dozrála.
