Článek
Byla jsem po druháku na vysoké, měla před sebou dlouhé léto a prázdnou peněženku. Tak jsem kývla.
Měla to být jen brigáda. Dvě směny týdně, lehká výpomoc, roznošení jídla, pár úsměvů, nějaký ten rozhovor. Ale to, co jsem tam zažila, mi obrátilo pohled na život naruby.
A všechno to začalo jednou nenápadnou babičkou jménem Eliška.
První dny a první dojmy
Pamatuju si, jak jsem první den dorazila s úsměvem, co víc maskoval nervozitu než radost. Byla jsem zvyklá na prostředí kaváren a městských parků, ne na pokoje plné starých lidí, kde to voní po desinfekci a minulosti.
Ale hned první den mě překvapil. Všichni byli až nečekaně milí. A vděční. Někteří se chtěli pořád objímat, jiní jen seděli a koukali z okna. A pak tam byla ona.
Paní Eliška.
Drobná, s přísným pohledem a hůlkou, která vypadala, že má víc za sebou než já. Seděla vždycky v rohu u okna, černý svetr i v největších vedrech, vlasy stažené do pečlivého drdolu.
Nemluvila. Jen pozorovala.
Kolegyně mi řekla, že Eliška je „svá“. Prý bývala učitelka, tvrdá, přísná, samostatná. Dětí prý neměla, manžel jí zemřel mladý. Od té doby sama.
Nijak zvlášť mě nezaujala – až do dne, kdy jsem jí donesla čaj a omylem jí rozbila hrnek.
Rozbitý hrnek a nečekaný úsměv
Byl to hrnek s obrázkem starého divadla. Spadl mi při pokládání na stůl. Automaticky jsem se omlouvala, trapně, rychle, čekala jsem výčitku nebo alespoň povzdech. Ale paní Eliška se jen pousmála a řekla:
„Aspoň to teď konečně skončilo.“
Zarazilo mě to.
„Co skončilo?“
Pohlédla z okna.
„Tenhle hrnek mi dal můj bývalý. Myslela jsem, že spolu zůstaneme celý život. Ale místo toho si vzal jinou. A já si ten pitomý hrnek nechala třicet let jako připomínku. Každé ráno jsem z něj pila čaj – jako blázen, co se drží minulosti. Takže děkuju.“
Zůstala jsem stát. A ona poprvé za celou dobu navázala oční kontakt, hluboký a klidný.
„Někdy něco musí prasknout, aby se člověk konečně osvobodil.“
Přisednutí, které se změnilo ve zvyklost
Od toho dne jsem si k Elišce začala pravidelně přisedat. Většinou jsme mlčely. Občas si četla. Občas jen koukala ven a komentovala, jak někdo špatně parkuje nebo že vypadá, že bude pršet, i když slunce svítilo jako na objednávku.
Ale postupně mi vyprávěla svůj život. O láskách, které vyšuměly. O práci, kterou milovala, ale za kterou zaplatila osamělostí. O snech, které vzdala. A o těch, které si nechala jen pro sebe.
Jednou mi řekla:
„Víš, Lucie, ty jsi pořád mladá. Máš čas. Ale taky ne tolik, kolik si myslíš. Nepromarni ho na věcech, které ti nic nedávají. A už vůbec ne na lidech, co tě zmenšují.“
Změna, která přišla pomalu, ale jistě
Po létě jsem měla v plánu vrátit se do školy a zároveň nastoupit na stáž v advokátní kanceláři. Práce, prestiž, budoucnost.
Ale nějak mi to přestávalo dávat smysl.
Začala jsem přemýšlet, co mě vlastně opravdu naplňuje. A zjistila jsem, že nejvíc se cítím živá, když jsem s lidmi. Když poslouchám, pomáhám, když někomu zvednu náladu tím, že ho jen vyslechnu. Ne když sedím za stolem a hledám chyby v paragrafech.
Po večerech jsem hledala informace o sociální práci. O psychologii. A jednoho dne jsem poslala přihlášku na druhou vysokou.
Elišce jsem to řekla, až když jsem byla přijatá.
Usmála se.
„Tak vidíš. Nejsi první, koho jsem vedla. Ale možná jsi poslední.“
A opravdu byla.
Loučení, které bolelo
Paní Eliška zemřela pár měsíců po konci mé brigády. Nenápadně, ve spánku. Kolegyně mi zavolala a já jsem ten den plakala jako malá.
Ale nebylo to zoufalství. Spíš pocit hluboké vděčnosti.
Protože jedna nenápadná paní v černém svetru mi věnovala něco, co nezapomenu do konce života: odvahu změnit směr.
A pokaždé, když mám pochybnosti, když si nejsem jistá, vzpomenu si na její větu:
„Někdy musí něco prasknout, aby se člověk osvobodil.“
A vezmu si nový hrnek. A jdu dál.
