Článek
Nebyla to práce mých snů, ale byla jistá. Devět let jsem tam seděla od osmi do čtyř, poctivě plnila tabulky, hlásila čísla a učila se, co je to loajalita.
„Neber si to osobně, Terezo,“ řekl mi. „Není to o tobě. Prostě škrty.“
Ale já si to vzala osobně. Protože když vás vyhodí po devíti letech věrnosti, osobní to je.
Začátek pádu
První týden doma byl zvláštní. Budila jsem se ve stejný čas, vařila si kávu, seděla u stolu a dívala se na monitor, jako bych pořád pracovala. Ale místo pracovních mailů jsem projížděla pracovní portály. Odpověděla jsem na desítky nabídek. Ticho. Někdy zdvořilé „ozveme se vám“, ale většinou jen nic.
Druhý týden jsem přestala nosit podprsenku. Třetí týden jsem přestala vařit. A čtvrtý jsem už ležela v posteli celý den.
Na účtu mi zbývalo dvanáct tisíc. Nájem měl přijít za dva týdny. V ledničce světlo a půlka kečupu.
Kamarádky psaly, jestli něco nepotřebuju – ale jak jim vysvětlíte, že vlastně nechcete nic? Že jste se v sobě vypnuli?
Vzdala jsem to
Jednoho večera jsem si napustila vanu, vzala do ní telefon a psala poznámku:
„Nevím, co dělat dál. Už nemám sílu. Kdyby se něco stalo, nebylo to kvůli nikomu. Jen jsem unavená.“
Nešlo o teatrálnost. Ani o volání o pomoc. Jen konstatování. Tiché, klidné. Prázdné.
Ve dvě ráno jsem usnula v mokrých vlasech na gauči.
Dopis
Dva dny nato mi zazvonil pošťák. Byla jsem v županu, rozcuchaná, neupravená. Jen jsem přebrala obálku a zabouchla. Nebyla nijak označená. Jen moje jméno napsané rukou.
Uvnitř byl dopis. A hotovost.
Pět bankovek po dvou tisících. A k tomu krátký vzkaz:
„Terezo, někdo na vás myslí. Ještě není konec. Zkuste to znovu.“
To bylo vše.
Žádný podpis. Žádný kontakt. Jen ty věty. A deset tisíc korun.
Seděla jsem s tou obálkou v ruce asi hodinu. Nejprve jsem si myslela, že jde o omyl. Pak o hloupý vtip. Ale bankovky byly pravé. Slova byla adresná. Někdo věděl, čím procházím. A rozhodl se mi pomoci.
Zvláštní motivace
Ty peníze mi nezměnily život. Ale změnily směr.
Zaplatila jsem nájem. Koupila si potraviny. A vrátila se na pracovní portály. Ale už s jiným pocitem. Ne s poražeností, ale s vědomím, že někdo mi věří, i když já sama ne.
Začala jsem si víc všímat. Že mám kamarádku, která nikdy neřekla, kolik vydělává. Že soused z patra výš se vždy ptal, jestli něco nepotřebuju. Nebo že bývalý kolega z logistiky si nedávno náhodou ptal na mou adresu „kvůli přání k svátku“.
Netuším, kdo to byl. A možná se to nikdy nedozvím. Ale jedno vím jistě – někdo se rozhodl nečekat, až požádám o pomoc. Někdo mi ji prostě dal.
Dnes
Dnes mám novou práci. Na částečný úvazek, ale s fajn šéfem a týmem, který se umí smát. Vracím se zpátky do světa. Pomalu. Ale jistě.
A na stěně mám nalepený ten anonymní vzkaz. V rámečku, jako připomínku.
Přemýšlím, komu ho jednou pošlu já. Až poznám, že někdo jiný už taky skoro všechno vzdal.
