Článek
Restaurace, světla svíček, tichá hudba. Marek se na mě podíval, klekl si a s rozechvělým hlasem pronesl ta slova, na která čeká tolik žen:
„Vezmeš si mě?“
Byla jsem dojatá, šťastná, rozechvělá. Samozřejmě že jsem řekla ano.
Prsten, který mi navlékl, byl jednoduchý, elegantní. Přesně takový, jaký by si člověk přál. Doma jsem ho ještě několikrát obdivovala. Marek se usmíval. Všechno se zdálo být dokonalé.
Ale o pár dní později, když Marek odešel do práce a já hledala svůj náhrdelník, který jsem si myslela, že jsem odložila do jeho nočního stolku, jsem objevila něco, co mě doslova zmrazilo.
V zadní části zásuvky, pod šálkem a starými účty, ležela červená krabička. Vypadala opotřebovaně. Otevřela jsem ji – a v ní byl prsten. Jiný. Třpytivější, s větším kamenem.
Ale to nebylo to nejhorší. Uvnitř krabičky ležel papírek. Na něm bylo rukou napsáno:
„Pro Alenu. Navždy tvůj.“
Zírala jsem na ten nápis s bušícím srdcem. Kdo je Alena? A proč má Marek prsten pro jinou ženu?
V hlavě mi začaly vířit scénáře. Bývalá přítelkyně? Tajná milenka? Nebo se snad spletl a chtěl tenhle prsten dát mně?
Když se Marek vrátil domů, neřekla jsem hned nic. Čekala jsem, pozorovala ho, jak se chová. Vypadal jako vždy – klidný, zamilovaný. Ale já měla pocit, že se pod tou fasádou skrývá tajemství.
Nakonec jsem to nevydržela. Večer jsem se ho zeptala přímo:
„Kdo je Alena?“
Na moment ztuhl. A pak si sedl.
„Myslel jsem, že už je to za mnou,“ začal.
Vyprávěl mi, že před čtyřmi lety měl vážný vztah. S ženou jménem Alena. Chtěl ji požádat o ruku. Všechno měl připravené. Ale pár dní předtím, než to stihl udělat, měla Alena autonehodu. Nepřežila.
Prsten si Marek nechal. Nedokázal ho vyhodit. Ani ho nikomu nevysvětloval. Prostě ho schoval. A snažil se jít dál.
Byla jsem v šoku. Nečekala jsem takový příběh. Slzy mi tekly po tváři – ne ze žárlivosti, ale z toho, jak moc v sobě nosil bolest, aniž by ji kdy sdílel.
„Chtěl jsem začít znovu,“ řekl tiše. „S tebou. Ale nedokázal jsem ten prsten vyhodit. Připomínal mi, že člověk musí milovat, dokud může.“
Tehdy jsem pochopila, že někdy nejsou odpovědi tak jednoduché, jak bychom čekali. A že láska – i když má různé podoby – může přežít i ztrátu.
Marek už není muž s tajemstvím. Teď je muž, kterému věřím ještě víc. Protože i když mě požádal o ruku s jiným prstenem, to, co jsme si dali my dva, je nové. A opravdové.
