Článek
Byl to naprosto běžný den. Vzala jsem si volno, šla si nechat zkontrolovat tlak a vyřídit prevenci, kterou jsem už tři roky odkládala. Nic zásadního, jen rutinní záležitost. V čekárně jsem si četla knihu, jako pokaždé, když si chci udržet odstup od bílých stěn a pocitu sterilní nervozity.
V ordinaci mě přivítal nový lékař. Starého doktora nahradil mladší muž, sympatický, s laskavým pohledem. Prošli jsme anamnézu, změřil mi tlak, poslechl srdce a pak se podíval do počítače na výsledky krevních testů, které jsem absolvovala před týdnem. Všechno bylo v pořádku.
Pak požádal, jestli bych si mohla lehnout, že udělá rychlé sono břicha. Žádný problém. Všechno jsem brala s klidem – do chvíle, než se odmlčel.
Zastavil pohyb sondy. Zamračil se.
„Kdo vás operoval?“ zeptal se náhle.
Zamrkala jsem. „Prosím?“
„Na slezině máte jizvu. A tady… tady jsou jasné známky zásahu. Víte, že vám někdo odstranil část žlučníku?“
Posadila jsem se. Hrdlo se mi stáhlo. „Nikdy jsem nebyla na operaci. Nikdy.“
Mlčel. Zvedl oči od přístroje. „Tohle není chyba. Ta tkáň nese stopy staršího chirurgického zákroku. Není to novinka. Je to… tak deset, možná patnáct let staré.“
Nevěděla jsem, co říct. Začala jsem pochybovat o sobě. Vyloučeno. Nikdy jsem nebyla v narkóze, nikdy jsem nebyla hospitalizovaná. Ne takhle.
Cestou domů mi hlavou vířily otázky. Volala jsem mámě. „Nikdy jsi nebyla nemocná tak vážně, aby tě operovali,“ řekla mi nejistě. Ale něco v jejím hlase zaváhalo.
Večer jsem začala procházet staré fotky, dokumenty, staré zprávy od lékařů, které jsem našla ve složce na půdě. A našla jsem jednu, která mě zmrazila.
„Propouštěcí zpráva – JIP, chirurgie, FN Brno, 2009.“
Bylo na ní moje jméno. Ale podpis pod souhlasem s operací nebyl můj. Nepoznávala jsem to písmo.
Začala jsem pátrat. Zavolala jsem na oddělení, kam zpráva patřila. „Archiv máme. Ale starší dokumentace je většinou jen fyzická, musíte přijít osobně.“
Přijela jsem. Po hodině hledání mi podali složku. A v ní byla fotografie – černobílá, rozmazaná, ale zachycovala mě. Nebo… někoho, kdo vypadal přesně jako já.
Přiložený byl i kontakt na osobu, která mě měla tehdy přivést do nemocnice. Jméno jsem neznala. Ale adresa byla z mého rodného města.
Když jsem tam dojela, otevřela mi postarší žena. Dlouho si mě prohlížela. A pak řekla:
„Já vás znala. Ale říkali mi, že jste… že už se nevrátíte.“
Zřejmě jsem tehdy – v roce 2009 – prodělala vážný úraz. Ale nikdo mi nic neřekl. Žádná rodina, žádné vzpomínky. Nikdo mě tehdy nehledal. Jak je to možné?
Tehdy mi ta žena podala starý deník. Nebyl můj, ale psal ho někdo, kdo měl mé jméno, mé datum narození. Ale úplně jiný život.
Stále nevím, co přesně se stalo. Ale od té doby, co jsem se dozvěděla, že mé tělo nese stopy cizí minulosti, už se neptám: Kdo mě operoval?
Ptám se: Kým jsem tehdy byla? A proč se to přede mnou snažil někdo skrýt?
