Článek
Nejdřív si stěžoval, že ho bolí břicho. Pak začal vracet nedotčené svačiny. A nakonec mi paní kuchařka mezi dveřmi tiše řekla, že už třetí den nejedl školní oběd. Že jen sedí, kouká do talíře a pak ho odevzdá.
„Je všechno v pořádku?“ zeptala se.
Přikývla jsem. „Asi jen přechodné období.“
Doma jsem se ho zeptala přímo. „Proč nejíš ve škole? Bolí tě něco?“
Zavrtěl hlavou. „Ne.“
„Tak co je? Nechutná ti to?“
Zase zavrtění. A pak jen: „Už tam nejím.“
Chtěla jsem ho nechat být, ale mateřský instinkt mi našeptával, že to není obyčejný rozmar. Že za tím něco je.
Další den jsem si vyprosila schůzku s jeho třídní. Paní učitelka byla milá, ale taky bezradná. „Poslední týden je zamlklejší. Sedí vzadu, nehlásí se, jakoby někam zmizel. Ale nic zvláštního jsme si nevšimli.“
Když jsem si večer sedla k synovi, mlčeli jsme chvíli vedle sebe. Pak se zvedl a šel do svého pokoje. Vrátil se s jedním ze svých školních sešitů. Byl celý pokreslený. Většina stránek byla plná aut, domů a robotů – tak jak to u osmiletých bývá. Ale na jedné stránce byl obrázek, který mě doslova zmrazil.
Nakreslená byla školní jídelna. Ale temná. Okna bez světla, stoly prázdné, jídlo rozlité. A uprostřed postava. Nejasná, vysoká, s protáhlýma rukama a hlavou, která připomínala pytel. Měla prázdné oči. A pod ní nápis kostrbatým písmem: „Stojí tam každý den.“
„Kdo to je?“ zeptala jsem se tiše.
„Nevím. Ale vždycky, když sedím u stolu, stojí u linky. Dívá se. Nehýbe se. Nikdo jiný ji nevidí.“
„To se ti možná jen zdálo, broučku.“
„Nezdálo. Včera se otočila.“
Té noci jsem nespala. Přemýšlela jsem, jestli jde o dětskou fantazii, strach nebo něco hlubšího. Ale něco ve mně vědělo, že tohle není obyčejný výmysl. Ať už to byla personifikace strachu, trauma, nebo nevysvětlitelný úkaz – pro něj to bylo skutečné.
Druhý den jsem zašla do školy. Nenápadně jsem si prohlédla jídelnu. A opravdu – v rohu u výdejního pultu byl zástěnou oddělený starý prostor s poškozeným zrcadlem. Když se v něm mihlo světlo, odraz vytvářel podivný stín. Jako silueta někoho, kdo tam stojí.
Zařídili jsme, aby syn na chvíli obědy vynechal. Navštívili jsme i školního psychologa. Pomalu se začal otevírat, kreslil jiné věci. Smál se víc.
Ale tu kresbu si nechal. Má ji pod polštářem.
„Proč ji tam máš?“ zeptala jsem se jednou.
„Abych věděl, že to nebylo jen v mé hlavě.“
