Článek
Náš šestiletý syn Matěj občas mluvil ze spaní. Někdy zamumlal nesrozumitelné slovo, jindy pronesl větu, která nedávala smysl. Brali jsme to s manželem jako dětské blábolení.
Až jednou, uprostřed noci, jsem se vzbudila s pocitem, že mě někdo volá.
Šla jsem do Matějova pokoje. Ležel klidně, ale ze rtů mu plynulo jediné slovo:
„Elvíra… Elvíra…“
Nechápala jsem. To jméno jsem nikdy neslyšela. Nikdo v naší rodině se tak nejmenoval. Zeptala jsem se manžela – jen pokrčil rameny. Hledala jsem na internetu, jestli nejde o nějakou pohádku nebo postavu z dětského seriálu. Nic. Matěj přes den o tom jménu nemluvil. Když jsem se ho zeptala, jen pokrčil rameny a řekl, že o žádné Elvíře neví.
Ale opakovalo se to. Každou noc. Stejným tónem. Stejným způsobem.
„Elvíra… promiň…“
„Elvíra… já nechtěl…“
Začalo mě to děsit. A tak jsem se svěřila svému otci, Matějovu dědečkovi. Seděli jsme spolu na zahradě a pili kávu, když jsem se zmínila o tom jméně.
Děda zbledl. Doslova. Hrnek s kávou mu málem vypadl z ruky.
„Elvíra?“ zopakoval. A pak dlouhou chvíli mlčel.
Nakonec se zhluboka nadechl.
„To jméno jsem neslyšel přes šedesát let,“ řekl tiše.
Ukázalo se, že Elvíra byla dívka z dědova mládí. První velká láska. Seznámili se jako teenageři. Děda byl trochu ztřeštěný kluk, ona tichá, zasněná dívka s očima jako studánky. Psali si dopisy, scházeli se potají. Rodiče jejich vztahu nepřáli. A pak se jednoho dne pohádali – kvůli hlouposti. Děda v návalu vzteku Elvíře řekl, že už ji nikdy nechce vidět.
Druhý den byla pryč. Odstěhovala se s rodinou na druhý konec republiky. Nikdy už se neviděli. A děda si to nikdy neodpustil.
„Nikdy jsem jí to neřekl do očí,“ zašeptal tehdy. „Že mě to mrzí.“
Nebylo co říct. Seděli jsme tam mlčky, jen s bzučením včel kolem levandule.
Od té doby Matěj už ze spaní nemluvil. Ani jednou. Jméno Elvíra už nepadlo.
Ale já vím, že něco mezi nimi proběhlo. Mezi mým malým synem a mým starým otcem. Něco, co se vymyká logice. Jako by se přes generace přeneslo nevyřčené slovo. A konečně bylo řečeno.
Dnes, když se na Matěje dívám, jak spí, občas si říkám, kdo všechno s ním v tom snu může být. A věřím, že někdy prostě některá slova musejí zaznít. I kdyby po šedesáti letech. I kdyby ústy dítěte.
