Článek
Světlo obrazovky osvětlilo temný pokoj. Na displeji se objevila zpráva od mé maminky.
„Neboj se.“
Zamrkala jsem. Máma zemřela před týdnem.
„Jak je to možné?“ zašeptala jsem do ticha. Rychle jsem zkontrolovala číslo – opravdu to bylo její číslo. V hlavě mi začaly kolovat myšlenky jako v roztočeném kolotoči.
Začala jsem si prohlížet staré konverzace, ale nic nenaznačovalo, že by mohla ještě nějakým způsobem poslat zprávu. Někdo se musel zmocnit jejího telefonu? Ne, ten telefon jsem měla já, byla jsem u ní ten den, kdy zemřela.
Nechtěla jsem o tom nikomu říct. Nevěděla jsem, jestli nejsem na pokraji šílenství. Ale ta zpráva mě strašila i utěšovala zároveň.
Ráno jsem zavolala své sestře. „Myslíš, že to může být nějaký omyl?“
„Nebo někdo vtipkuje,“ řekla skepticky.
Přemýšlela jsem, jestli mám jít na policii. Ale co bych jim řekla? Že mrtvá mi posílá SMS?
Ve dnech, které následovaly, mi přišlo ještě několik zpráv. Vždy krátkých, tajemných, vždy podepsaných jako „maminka“.
„Neboj se.“
„Jsem s tebou.“
„Brzy to pochopíš.“
Byla jsem na hraně nervového zhroucení. Přemýšlela jsem, jestli nejde o nějaký hack, ale kdo by měl zájem o starý telefon zemřelé ženy? Navíc nikdo se nepřihlásil.
Pak jsem si vzpomněla na jeden detail, který mi máma vyprávěla – o aplikaci, která umožňuje naplánovat zasílání zpráv v budoucnosti. Něco jako digitální odkaz pro potomky.
Zkusila jsem v telefonu najít tuto aplikaci a ano, byla tam. Několik naplánovaných zpráv na data, která už nastala. „Neboj se“ bylo jednou z nich.
Byl to její poslední dárek, poslední slovo, které mi chtěla poslat.
Pocítila jsem úlevu. Ta zpráva nebyla nadpřirozená, ale technologická. A přesto měla sílu, kterou jsem nikdy nečekala.
Uprostřed noci mi přišla SMS od mámy: „Neboj se.“ A opravdu jsem nemusela.
