Článek
Otočila jsem se a stála tam žena kolem čtyřicítky. Cizí tvář, lehce unavené oči, ale přitom pevný pohled. Měla na sobě jednoduchý kabát a v rukou svírala mobil.
„Promiňte, jste paní Novotná?“ zeptala se opatrně.
Zamrkala jsem. V té chvíli mi hlavou proběhlo tisíc možností – prodavačka z lékárny? Učitelka? Někdo ze školky?
„Ano?“ odpověděla jsem nejistě.
A tehdy řekla ta slova, která se mi vryla do paměti navždy:
„Vaše dcera zachránila mého syna.“
Zůstala jsem stát jako přimražená. V hlavě mi to šrotovalo. Moje dcera? Záchrana? Kdy? Kde? Jak?
Žena se usmála, ale v očích se jí leskly slzy. „Já vím, že je to nečekané. Ale musela jsem vás najít. Nešlo to jinak.“
Přikývla jsem a odsunula košík ke straně. „Můžeme si sednout?“ navrhla jsem. V kavárně o patro výš jsme si sedly ke stolku. Dala si čaj, já jen poslouchala.
„Jmenuju se Alena. Můj syn Petr chodí na stejnou školu jako vaše dcera Tereza. Je o rok mladší. Většinou si dáváme pozor, aby věděl, že v případě problému má říct dospělému. Jenže on… on je introvert. Mlčí, když by měl křičet.“
A pak mi začala vyprávět.
Její syn prý několik měsíců čelil posměškům. Drobné šťouchance, schválně rozbitý penál, anonymní poznámky v tašce. Nikdy si nestěžoval. Jen se postupně ztrácel sám v sobě.
A pak jednoho dne, v šatnách, když si myslel, že už to nikdo nevidí, přistoupili k němu dva kluci a přitlačili ho ke skříňce.
A právě tehdy se objevila Tereza.
Zastavila je. Prý jim klidně a pevně řekla: „Dost. Nechte ho být. Viděla jsem vás. A půjdu za učitelem.“
Nevyhrožovala, nekřičela. Ale stála tam pevně. A najednou to skončilo.
Petr jí pak prý napsal vděčností plný e-mail, který si Alena přečetla večer. Do té doby netušila, co se vlastně dělo.
„Neumím popsat,“ pokračovala, „co to pro mě jako matku znamená. Vědět, že tam byla. Že někdo vaše dítě v ten správný moment nezradil, ale postavil se za něj.“
Cítila jsem, jak se mi stáhlo hrdlo. Tereza o tom doma neřekla ani slovo. Prostě se zachovala správně a tím to pro ni končilo.
A mně došlo, že možná právě v tom je ta největší síla.
Když jsem večer přišla domů, seděla na gauči a četla.
„Terezko?“
„Hm?“ zvedla oči.
„Můžeme si promluvit?“
A tak jsem jí vyprávěla o Aleně. O jejím synovi. O tom, co udělala.
Zčervenala a trochu pokrčila rameny. „Já jen… nechtěla jsem, aby si mysleli, že to je v pohodě. Nebylo. A Petr si to nezasloužil.“
Objala jsem ji. Pevně.
A v duchu jsem si říkala:
Možná jí ještě není osmnáct. Ale už teď má víc odvahy než většina dospělých.
