Článek
Náš dům není výjimkou.
Máme sklep, který vypadá jako malý labyrint.
Hned první den po stěhování jsem si všimla, že tam panuje zvláštní atmosféra.
Vůně starého dřeva a prachu, šustění, které připomíná kroky, a tu a tam i tiché zvuky, které byste nečekali.
Jednoho večera, když jsem šla pro staré vánoční ozdoby, jsem slyšela něco, co mi zůstalo v uších dlouho po návratu nahoru.
Dětský smích.
Čistý, radostný, lehký jako bublina.
Zastavila jsem se.
„To snad není možné,“ řekla jsem si.
Vždyť žádné děti ve sklepě nejsou.
Nikdo tam nikdy nezůstává déle než na pár minut, a už vůbec ne děti.
Rozhlédla jsem se kolem, jestli jsem něco neviděla.
Nic.
Jen prázdné regály a staré krabice.
Zkoušela jsem si to vysvětlit.
Možná sousedé mají děti, které si občas hrají blízko domu?
Nebo si to jen namlouvám, protože jsem po náročném dni trochu unavená.
Další večer jsem se rozhodla vzít s sebou nůžky a baterku a prozkoumat sklep víc do hloubky.
Pomalu jsem procházela uličkami, poslouchala každý zvuk a zároveň se snažila být statečná.
A pak to přišlo znovu.
Ten smích.
Tentokrát jasnější a zdál se být někde za jednou ze starých zdí.
Nervózně jsem zatlačila dveře, které byly doteď zamčené.
Uvnitř byla malá místnost, která vypadala jako dětský pokoj – hraček bylo sice málo, ale na stole stál starý plyšový medvěd a na zemi byly roztroušené pastelky.
„No to je teda zvláštní,“ zamumlala jsem.
Ale když jsem se otočila, aby odešla, medvěd ležel přesně tam, kde před chvílí nebyl.
Od té doby si do sklepa chodím pro různé věci a často slyším ten smích.
Někdy mám pocit, že si někdo hraje na schovávanou – jen já ho nevidím.
A i když se mi občas chce z toho strachy ztuhnout, většinou se tomu směju.
Protože co jiného, než se zasmát tajemství, které nám domov skrývá?
A kdybych náhodou potkala to neviditelné dítě, asi bych mu nabídla čaj a kousek koláče.
Vždyť i tajemství si zaslouží trochu pohostinnosti, ne?
