Článek
Seděli jsme v lavicích, poslouchali obecné informace, a pak se učitelka zastavila u mé dcery. Řekla to klidně, skoro smířlivě.
„Ona je prostě hodně citlivá.“
Ta věta v místnosti zapadla. Několik rodičů přikývlo. Citlivost zní neškodně. Jako vlastnost, se kterou se dá pracovat. Jako něco, co si dítě nese samo.
Jenže já jsem věděla, že nejde jen o to.
Doma dcera brečela kvůli drobnostem. Špatně spala. Každé ráno ji bolela hlava nebo břicho. Před školou se zastavovala u dveří a ptala se, jestli opravdu musí jít. Když jsem se jí ptala proč, vždycky odpověděla stejně: „Nevím.“
Ve škole mi říkali, že je šikovná, ale že všechno moc prožívá. Že si bere věci osobně. Že by měla zesílit.
Jenže dítě nezesílí tím, že ho necháme samotné v situaci, které nerozumí.
Zlom přišel jedno odpoledne, když jsem ji našla sedět na zemi v pokoji, zády ke dveřím. V ruce držela sešit a potichu si četla poznámky, které jí někdo napsal. Ne červenou. Ne oficiálně. Malými písmeny na okraji stránky.
„Zase brečíš.“
„Buď normální.“
Zeptala jsem se jí, kdo to napsal. Chvíli mlčela. Pak řekla jméno spolužačky. A dodala: „Ale ona to nemyslí zle. Jen říká pravdu.“
V tu chvíli mi došlo, co ve škole nazývali citlivostí.
Pro mou dceru to nebyla přehnaná reakce. Byla to každodenní zkušenost, že její emoce jsou terčem. Že když něco cítí, je slabá. A že když mlčí, má klid.
Mluvila jsem se školou znovu. Tentokrát konkrétně. Ne o povaze mého dítěte, ale o chování, které se opakovalo. O slovech, která zanechávala stopu. O tom, že citlivost není problém, pokud není zneužívána.
Nebylo to jednoduché. Zaznělo, že děti si mezi sebou leccos řeknou. Že to patří k dospívání. Ale zaznělo i něco jiného. Že jsme možná přehlédli hranici.
Situace se začala řešit. Ne rychle. Ale viditelně.
Doma jsme s dcerou hodně mluvily. O tom, že emoce nejsou slabost. Že není její vina, když ji něco bolí. A že „zocelení“ není to samé jako bezpečí.
Dnes už tolik nepláče. Ne proto, že by přestala cítit, ale proto, že se nebojí, co se stane, když to udělá. Ve škole má prostor, kde může mluvit. A doma ví, že slovo „citlivá“ není nálepka, ale informace.
Když dnes slyším, jak někdo problém dítěte shrne jedním slovem, vím, jak nebezpečně snadné to je. Protože zatímco dospělí mluví o vlastnostech, děti často žijí realitu, která má jméno úplně jiné.
