Článek
Vedoucí říkala, že je unavený, že potřebuje domů. Když vystoupil z autobusu, rozhlédl se, jako by hledal něco, co zůstalo stát někde za ním. Objala jsem ho, ale tělo měl napjaté, připravené se vytrhnout.
„Jaké to bylo?“ zeptala jsem se cestou autem.
„Stejné,“ odpověděl.
„Jako minule?“
„Ne,“ řekl po krátké pauze. „Jako vždycky.“
Nevěděla jsem, co tím myslí.
Změny byly nenápadné, ale nešlo je přehlédnout. Přestal se ptát. Dřív měl otázky na všechno — proč je nebe modré, kam jdou mravenci, co se stane, když se někdo ztratí. Teď mlčel. Sedával v pokoji a skládal si oblečení do přesných hromádek. Všechno muselo být symetrické. Když jsem mu jednu věc posunula, ztuhl.
„To už není správně,“ řekl tiše.
V noci jsem ho slyšela vstávat. Nechodil po bytě. Jen stál. Vždycky na stejném místě — ve dveřích pokoje, zády ke mně. Jako by poslouchal někoho, kdo stojí na chodbě.
Zkoušela jsem mluvit. Jemně. Opatrně.
„Stalo se něco?“
„Ne,“ odpověděl.
„Poznal jsi někoho?“
„Ano.“
„Koho?“
Dlouho mlčel. „Sebe.“
Volala jsem na tábor. Všechno bylo prý v pořádku. Jen jedna drobnost. Poslední noc syn zmizel z chatky. Našli ho u lesa. Sám. Seděl na pařezu a díval se do tmy.
„Říkal, že čeká,“ dodala vedoucí.
„Na co?“
„Na návrat.“
Čas plynul. Nepomohl. Syn byl čím dál vzdálenější. Když jsem ho objala, nedržel se mě. Když jsem řekla jeho jméno, někdy se ohlédl se zpožděním, jako by si ho musel přiřadit.
Jednou večer jsem uklízela jeho batoh. Na dně byla cizí věc. Malý dřevěný kolík, hladký, ohlazený, s vyrytým symbolem, který jsem neznala. Když jsem se ho dotkla, ucítila jsem chlad.
„To není tvoje,“ řekla jsem.
Syn zbledl.
„Nesmíš ho brát,“ řekl rychle. „Je to značka.“
„Jaká značka?“
„Že jsem se vrátil,“ odpověděl. „A že on zůstal.“
Posadila jsem se k němu. „Kdo?“
Podíval se mi přímo do očí. Ten pohled nebyl dětský. Byl klidný. Smířený.
„Ten, kterým jsem měl být,“ řekl. „Kdybych tam zůstal déle.“
Vysvětlil mi to, jako by mluvil o hře. V lese prý našli místo, kde se věci opakují. Kde můžeš potkat sám sebe — ne takového, jaký jsi, ale jaký bys mohl být, kdyby ses nevrátil. Někteří prý zůstali. Jiní se vrátili… ne úplně sami.
„Ptali se mě,“ pokračoval. „Jestli chci domů. A já řekl ano.“
„Tak co je špatně?“ vydechla jsem.
Pohladil mě po ruce. To gesto mě vyděsilo nejvíc — bylo uklidňující. Obrácené role.
„Já jsem doma,“ řekl. „Ale ten druhý teď ví, kde bydlím.“
Od té noci syn zamyká dveře. Kontroluje okna. A někdy stojí u zrcadla a dlouho se na sebe dívá, jako by porovnával drobné rozdíly.
„Poznáš mě, že?“ zeptal se mě nedávno.
„Samozřejmě,“ odpověděla jsem bez zaváhání.
Usmál se. Ale ne s úlevou.
„To je dobře,“ řekl. „Protože on se učí napodobovat.“
A já teď každé ráno pozoruju svého syna o vteřinu déle, než ho obejmu.
Ne proto, že bych si myslela, že se vrátil někdo jiný.
Ale proto, že si nejsem jistá, jestli by mi to dokázalo vadit.
