Článek
„Promiň,“ řekla dcera tiše a stáhla talíř blíž k sobě.
„Za co?“ zeptala jsem se automaticky.
„Jen tak,“ odpověděla a sklopila oči.
Bylo jí devět. Omlouvání „jen tak“ k ní nepatřilo. Vždycky byla upřímná, někdy až moc. Když něco provedla, přiznala se hned. Když ne, neměla potřebu se kát.
Ten den se omluvila ještě třikrát. Za to, že šla pozdě. Za to, že mluvila nahlas. Za to, že se smála.
Za věci, které nebyly špatně.
Zpočátku jsem si myslela, že je unavená. Nebo že se snaží být hodná. Děti někdy projdou obdobím, kdy chtějí potěšit celý svět.
Jenže omluvy se množily.
„Promiň, že jsem se ptala.“
„Promiň, že jsem tě vyrušila.“
„Promiň, že jsem tady.“
Ta poslední mě bodla u srdce.
„Ty se nemáš za co omlouvat,“ řekla jsem pevně. „Nikdy.“
Podívala se na mě s vážností, která se k jejímu obličeji nehodila.
„Radši jo,“ odpověděla. „Když se omluvím dřív, není to pak tak zlé.“
Začala jsem si všímat dalších věcí. Lekala se prudkých pohybů. Kontrolovala, jestli má správně zavřené dveře. Když jsem zvýšila hlas — ne na ni, jen při telefonátu — stáhla se do kouta.
Ve škole mi třídní učitelka řekla, že je vzorná. Až příliš.
„Kdykoli se něco stane, hlásí se,“ řekla. „I když s tím nemá nic společného.“
„Proč?“
Pokrčila rameny. „Říká, že je to určitě její vina.“
Pravda začala prosakovat pomalu. Ne jako přiznání. Spíš jako drobné trhliny.
Jednou večer jsem slyšela, jak si v pokoji šeptá.
„Promiň. Už budu hodná. Už to neudělám.“
Otevřela jsem dveře.
Seděla na posteli sama. Objímala plyšáka.
„S kým mluvíš?“
„S nikým,“ řekla rychle. „Cvičím se.“
„V čem?“
„V omlouvání,“ odpověděla. „Abych to uměla správně.“
Tu noc se mi svěřila.
„Paní říká, že je lepší se omluvit i za věci, které neudělám,“ šeptala. „Protože člověk nikdy neví.“
„Jaká paní?“
Zaváhala. „Ta, co pomáhá.“
„Kde?“
„Ve škole. Když někdo zlobí.“
Zatajila jsem dech.
„Ubližuje ti?“
Zavrtěla hlavou. „Ne… když se omlouvám dost.“
Druhý den jsem šla do školy. Ředitel mě ujistil, že žádná „paní navíc“ neexistuje. Že děti mají jen třídní učitelku a asistentku. O žádných individuálních rozhovorech prý neví.
„Možná to dcera špatně pochopila,“ řekl.
Jenže děti si takové věci nevymýšlí. Ony je jen neumí pojmenovat.
Zlom přišel, když se dcera omluvila za něco, co se teprve mělo stát.
„Promiň, že zítra udělám chybu,“ řekla před spaním.
„Jakou chybu?“
„Nevím,“ odpověděla a rozplakala se. „Ale určitě nějakou.“
Objala jsem ji a pochopila, že někdo ji naučil bát se vlastní existence.
Změnila jsem školu. Okamžitě. Bez vysvětlování.
Trvalo měsíce, než přestala říkat „promiň“ automaticky. Nejdřív jsme to počítaly. Pak jsem ji učila nahrazovat omluvu větami jako „děkuju“ nebo „můžu“.
Někdy se ještě zarazí. Otevře pusu. Zavře ji.
A pak se jen nadechne.
„Je to v pořádku?“ zeptá se.
A já pokaždé odpovím stejně:
„Ano. Ty jsi v pořádku.“
Protože nejhorší není, když dítě udělá chybu.
Nejhorší je, když uvěří, že je chybou ono samo.
