Článek
Ne uplakaná, ne vystrašená — jen zvláštně prázdná. Objala mě, ale nedržela se tak jako dřív. Usmívala se, když se to čekalo, a smála se ve správných chvílích. Jenže něco v tom smíchu chybělo.
„Líbilo se ti?“ ptala jsem se cestou domů.
„Jo,“ odpověděla okamžitě. A víc nic.
Přičítala jsem to únavě. Dva týdny v lese, nové děti, málo spánku. Jenže dny ubíhaly a ona se nevracela zpátky. Přestala si hrát. Sedávala v pokoji a dívala se z okna, jako by čekala, až se něco pohne. Když jsem ji oslovila, reagovala s drobným zpožděním. Jako by se nejdřív musela ujistit, že mluvím na ni.
První noc jsem ji slyšela mluvit ze spaní.
„Já už jsem tady… teď jsi na řadě ty.“
Když jsem ji probudila, dívala se na mě zmateně.
„Říkala jsi něco?“
Zavrtěla hlavou. „To asi ona.“
„Kdo?“
„Ta, co se nevrátila.“
Na tábor jsem zavolala. Vedoucí byli ochotní, ale zmatení. Prý se nic nestalo. Žádný úraz, žádná hádka, žádná ztracená holčička. Všechny děti se vrátily domů. Vše bylo v pořádku.
Jenže nebylo.
Dcera začala kreslit pořád ten samý obrázek. Les. Mezi stromy postava. Vždycky jen jedna. Bez obličeje. A pokaždé, když jsem se zeptala, kdo to je, vzala pastelku a postavu přeškrtla.
„Takto to nemá být,“ řekla. „Ona nemá být vidět.“
Měsíce plynuly. Ve škole si učitelka všimla, že se dcera někdy chová, jako by byla někým jiným. Psala jiným rukopisem. Používala slova, která dřív neznala. A občas tvrdila, že si „nevzpomíná“, co dělala celý den.
Skutečný zlom přišel až v zimě.
Našla jsem v jejím batohu starý provázek. Špinavý, zapletený do uzlu. Neznala jsem ho. Když jsem se zeptala, zbledla.
„To je její,“ řekla.
„Koho?“
„Té, co zůstala. Musím ho vrátit.“
Tehdy jsem znovu volala na tábor. Tentokrát jiné osobě. Starší ženě, která tam pracovala dlouhá léta. Když jsem jí popsala provázek, odmlčela se.
„Tenhle uzel…“ řekla pomalu. „Ten se tam používal dávno. Při hře. Už ji ale nehrajeme.“
„Proč?“
„Protože jednou se dítě nevrátilo celé.“
Nevěděla jsem, co tím myslí, ale pokračovala:
„Děti si v lese vyměňovaly role. Hlídaly se navzájem. Jedna vždycky ‚čekala‘. A ostatní odešly. Byla to jen hra… dokud jedna holčička nezačala tvrdit, že se domů vrátila někdo jiný.“
Seděla jsem v tichu a poslouchala vlastní dech.
Tu noc jsem šla k dceři. Stála u otevřeného okna. Sníh tiše padal.
„Už je čas,“ řekla, aniž by se otočila.
„Na co?“
„Na návrat.“
Poprvé jsem v jejím hlase neslyšela ji.
„Kdo jsi?“ zeptala jsem se.
Pomalu se ke mně otočila. Usmála se. Ten úsměv byl cizí. Příliš klidný.
„Já jsem ta, co čekala,“ odpověděla. „A tvoje dcera… ta se vrátí, až mě někdo vystřídá.“
Začala jsem křičet. Objala jsem ji. Držela ji, dokud nezačala plakat. Opravdově. Dětsky. Ten cizí klid se rozpadl.
Ráno si nic nepamatovala.
Od té doby je zase sama sebou. Skoro.
Jen někdy, když projdeme kolem lesa, se zastaví.
A tiše se zeptá:
„Mami… a kdy budu muset zase čekat?“
