Článek
V novém bytě se rychle zabydlela, spala u nás v posteli, předla na povel a dokonce se nechala nosit v náručí jako mimino. Jenže po pár týdnech jsem si začala všímat zvláštností.
Vždy když jsme se vrátili z práce, byla vyčerpaná. Ne ospalá – doslova vyčerpaná. Lapala po dechu, měla rozšířené zorničky a schovávala se pod gaučem, jako by se něčeho děsila. Veterinář nic nenašel. Prý stres z nového prostředí. Jenže já věděla, že to není ono. Mína se bála něčeho, co se dělo, když jsme nebyli doma.
Nainstalovali jsme malou kameru do obýváku, spíš abych uklidnila sama sebe. První dva dny se nedělo nic zvláštního. Mína chodila po bytě, chvilku spala na křesle, chvilku si hrála s provázkem. Třetí den jsem si ale všimla, že video má uložený soubor s názvem „detekce pohybu – 14:23“. Bylo to z doby, kdy byl byt úplně prázdný.
Pustila jsem záznam a od první vteřiny mi běhal mráz po zádech. Mína spala na křesle a náhle se vzbudila, jako by ji někdo polekal. Zírala do rohu místnosti, do toho nejtemnějšího koutu vedle starého radiátoru. Jenže tam nic nebylo. Kamera měla dobré rozlišení – byla jsem si jistá, že by zachytila i myš.
Mína se zvedla, přikrčená, srst naježená. Začala syčet. Potom se pomalu, krok za krokem, plížila k rohu. A pak se stalo něco, co pořád nedokážu vysvětlit.
Její oči sledovaly něco ve výšce člověka. Jako by někdo neviditelný stál těsně před ní. Najednou vyskočila, ale ne směrem nahoru – jako by ji něco popadlo a odhodilo zpět. Dopadla tvrdě na podlahu, vyjekla a utekla pod gauč. Moje ruce se třásly. Přeskočila jsem napřed o pár sekund dál.
A uviděla jsem to.
V záběru, na okraji obrazu, se na zlomek vteřiny mihla silueta. Nebyla ostrá, spíš jako stín tam, kde být neměl. Postava, štíhlá, nakloněná dopředu, ruce podivně dlouhé. Záběr byl jen asi dvousekundový, ale stačil na to, aby mi srdce spadlo až do žaludku.
Pustila jsem si video znovu zpomaleně. A tehdy jsem si všimla ještě něčeho horšího. Když se postava objevila, Mína nebyla ta jediná, kdo reagoval. Kamera – ač pevně přišroubovaná – se lehce zachvěla, jako by kolem prošel někdo s reálnou hmotností.
Seděla jsem v kuchyni v absolutním tichu a poslouchala vlastní dech. V tu chvíli jsem slyšela škrábání. Jemné, ale pravidelné. Přicházelo ze stoupaček u nás v bytě. To samé místo, na které Mína poslední dny zírala, kdykoli jsme byli doma.
Když jsem se k tomu místu přiblížila, zvuk ustal.
A pak se ozvalo tiché, úplně nesmyslné, ale lidské:
„Pusť ji ven.“
Dodnes nevím, koho tím mysleli.
A hlavně – koho jsme to vlastně pustili my.
