Článek
Jednoho rána ji odvezla sanitka a už se nevrátila. Na celé ulici bylo najednou ticho – takové to zvláštní, které se rozlije kolem, když zmizí někdo, kdo tvořil kulisu každodenního života.
Byla to žena, kterou jsem nikdy pořádně nepochopila. Na první pohled milá, ale vždycky až podezřele pozorná. Kdykoli jsem vyšla z domu, byla u okna. Kdykoli jsem se vracela později, vyšla „náhodou“ na dvorek. A kdykoli zazvonil cizí člověk, stála už o chvíli později u plotu a vyptávala se, co se děje.
Vždycky jsem si říkala, že je to jen stará paní, která se nudí. Ale po její smrti mi někdo vhodil do schránky klíč – obyčejný kovový klíček na kroužku – a malý papírek.
„Vezmi si, co je tvoje. U. “
Nevěděla jsem, co s tím. Do jejího domu bych dobrovolně nikdy nešla, ale den po pohřbu mě oslovila její neteř. Prý se prohrabává pozůstalostí a našla dopis adresovaný mně. Byl napsaný kostrbatým písmem, nejspíš ve spěchu.
„Drahá Evo, jestli tohle čteš, už jsem pryč. Prosím, neděs se toho, co zjistíš. Dělala jsem jen to, co jsem musela. Kvůli tobě. Odpusť mi, že jsem ti to neřekla dřív.“
Ruce se mi začaly potit. Proč já? Co má být „moje“, když jsme nikdy neměly víc než sousedský vztah? Neteř mi podala starou plechovou krabici, která byla pootevřená a vevnitř chrastily papíry.
„Tady to měla označené tvým jménem,“ řekla tichým hlasem a nechala mě s krabicí stát.
Otevřela jsem ji až doma, u kuchyňského stolu.
Uvnitř byla hromádka fotografií. Většina z nich zachycovala mě. Ve škole. Na hřišti. Na autobusové zastávce. Měla jsem tam sedm, osm, možná devět let. A na všech byla paní Urbanová – někdy v pozadí, někdy jen okrajem postavy, ale vždycky tam.
V prvním okamžiku jsem dostala strach. Proč mě sledovala? Proč si mě fotila?
Ale pak jsem vytáhla dopis, který byl přeložený a vložený na spodu krabice.
„Evo, když jsi byla malá, stalo se něco, co jsem ti nikdy neřekla. Tvůj otec měl bratra. Nikdy o něm nemluvil, protože byl… nemocný. Ne tak, jak si lidi obvykle myslí. Byl nebezpečný. Jednou tě sledoval ze školy. Viděla jsem to. Viděla jsem, jak tě oslovil, jak ses zastavila, protože jsi byla hodná holka a myslela sis, že tě zná. Odtáhla jsem tě tehdy domů. A on zmizel.“
Srdce mi prudce bušilo. Snažila jsem se vybavit si cokoli, ale v paměti byla jen mlha.
Dopis pokračoval:
„Policie ho tenkrát hledala, ale já věděla, že se jednoho dne vrátí. Ne kvůli tvé rodině. Kvůli tobě. Některé oči poznáš mezi tisíci – a on tě měl v sobě zakořeněnou. Proto jsem tě hlídala. Ne proto, že bych byla zvědavá, ale proto, že jsem se bála, že si jednou počká, až vyrosteš.“
Zatajila jsem dech.
„Poslední měsíce jsem měla pocit, že se kolem potlouká někdo cizí. Možná to byl jen stín, možná představa, ale nemohla jsem to riskovat. Kdyby se něco stalo, měla bys krabici najít. Teď, když už tady nejsem, prosím – buď opatrná. On nikdy úplně nezmizel.“
Dopis končil bez podpisu.
Na dně krabice byl ještě jeden předmět – malý nůž s otupenou čepelí. Na rukojeti bylo vyryté číslo: 07/1999. Rok, kdy jsem nastoupila do první třídy.
A tehdy, jako by to načasování bylo příliš dokonalé na náhodu, zazvonil zvonek u dveří. Dlouhým, táhlým tónem.
Podívala jsem se z okna. U branky stál muž. Neznala jsem ho. Ale jeho oči…
Ty oči jsem už někdy viděla. Možná dávno. Možná tenkrát.
A poprvé v životě jsem pochopila, proč mě paní Urbanová tolik hlídala – a jaké nebezpečí její smrt možná uvolnila.
