Článek
Zůstala jsem sama v malém bytě na okraji města, obklopená tichými zdmi a prázdnými pokoji, které ještě voněly minulostí. Každé ráno jsem si opakovala, že je to začátek – nový život, nová já. Jenže některé začátky se tváří jako konec.
Bylo to obyčejné odpoledne, kdy jsem se rozhodla konečně vyklidit starý prádelník, který jsem si vzala z bývalého domu jen proto, že jsem neměla srdce ho tam nechat. Patřil už mojí babičce. Šuplíky vrzaly, jako by i ony odmítaly vydat to, co se v nich skrývá.
Třetí zásuvka byla zaseknutá. Když jsem konečně zatáhla dost silně, vysunula se trhavým pohybem – a z úplně zadní části vypadla tenká zažloutlá obálka. Nebyla nadepsaná. Jen na okraji byl otisk něčeho, co vypadalo jako zaschlá slza.
Prsty se mi mírně třásly, když jsem obálku otevřela.
„Pokud čteš tenhle dopis, pravděpodobně už víš, že něco není v pořádku.“
Zarazila jsem se. Písmo bylo ženské, elegantní, ale pevné.
„Jmenuji se Klára. Nepoznaly jsme se, ale měly bychom. Dlouho jsem přemýšlela, jestli ti mám napsat. Věřím, že máš právo znát pravdu o člověku, se kterým jsi žila. A možná máš právo i vědět pravdu o sobě.“
Srdce se mi rozbušilo. O kom mluvila? O mém exmanželovi? O mně?
Četla jsem dál.
„Tvoje jméno mi řekl on. Mluvil o tobě často… možná častěji, než by měl. Nechci ti ublížit. Chci jen, abys věděla, že nejsem jediná, se kterou vedl dvojí život. A nejsem jediná, které lhal.“
Bolelo mě to víc, než bych si chtěla připustit. Po rozvodu jsem si myslela, že všechny odpovědi mám. Že už mě nemá čím překvapit. Ale dopis pokračoval:
„Říkal mi, že jsi o všem věděla. Že ti to nevadí. Že žijete každý svůj život, ale navenek hráte představení. Tvrdil mi, že jsi souhlasila. Nerozuměla jsem tomu – dokud jsem nenašla vaše fotografie. Ty staré. S daty, která neseděla. S tvou tváří, která se usmívala jen naoko.“
Zarazila jsem se. Jaké fotografie? Jak se k nim dostala? A proč by můj muž tvrdil takovou lež?
Další věta mě přimrazila k podlaze.
„Tvůj manžel mi slíbil, že se ke mně nastěhuje. Že s tebou už nežije. Jenže pak začal být nervózní. Mluvil o tom, že děláš problémy. Že ti něco dluží. Neříkal mi, co.“
Nevydechla jsem. V hlavě se mi vynořily vzpomínky – ty zvláštní okamžiky v posledních měsících, kdy byl podrážděný, tajnůstkářský. Cítila jsem, že něco skrývá, ale tehdy jsem byla příliš unavená na to, abych pátrala.
„Pokud zmizím, prosím, řekni policii, co jsem ti napsala. Nechci, aby to přešlo, jako by se nic nestalo. On není ten, za koho ho máš. Možná už nikdy nebudeš mít šanci to pochopit z jeho úst.“
Datum na konci dopisu bylo staré dva roky. Před naším rozvodem.
O Kláře jsem nikdy neslyšela. A co bylo horší – nikde jsem nenašla žádnou zmínku, že by byla pohřešovaná. Jako by nikdy neexistovala.
Celé tělo mi pulzovalo strachem i odpovědností. Zvedla jsem telefon, odhodlaná zavolat policii, ale pod prsty jsem náhle znejistěla.
Je možné, že lhala? Že se snažila jen ublížit? Nebo… že říkala pravdu?
Na zadní straně dopisu byl ještě krátký dodatek, kterého jsem si napoprvé nevšimla:
„Ať tě nepřesvědčují. Podívej se do jeho staré dílny. Pravdu najdeš tam. Hluboko dole. On ví, že ti to jednou dojde.“
Starou dílnu. Naše společná. Tu, kterou jsem po rozvodu nechala jemu. Klíč od ní jsem ale měla pořád – přivázaný ke staré přívěskové lampičce v krabici, kterou jsem dodnes nerozbalila.
A v tu chvíli jsem věděla dvě věci:
Že musím zjistit, co se stalo Kláře.
A že dílna, kterou jsem se bála otevřít celé měsíce, možná skrývá důvod, proč jsem se měla bát ještě víc.
