Článek
Můj muž byl v práci, děti u babičky, a já měla před sebou několik hodin ticha. Vzala jsem si rukavice, pytle a odhodlání, že tentokrát nebudu jen přesouvat krabice z jedné hromady na druhou.
Po chvíli jsem narazila na malý kufřík z tvrdé šedé koženky. Nebyl náš. Nepatřil nikomu z rodiny. Působilo to, jako by tam ležel roky — zaprášený, zapomenutý, uzamčený drobným kovovým zámkem. K mému překvapení povolil hned, jakmile jsem ho zkusila otočit.
Uvnitř leželo několik zažloutlých listů, svázaných provázkem. Deník. Bez jména. Jen roky na prvních stránkách: 1978–1981.
Sedla jsem si na starou bednu a začala číst.
„Dnes v noci jsem zase slyšela kroky nad sebou. Vím, že by tu nikdo být neměl. Ale když jsem vyšla nahoru, dům byl prázdný.“
Zarazila jsem se. Náš dům. Stejné uspořádání místností. Stejné vrzající schody, které jsem si všimla i já, když jsme se nastěhovali. Ale psala o nich žena, která tu žila před čtyřiceti lety.
Další zápis byl ještě znepokojivější:
„Schody ke sklepu se dnes otevřely samy. Zůstala jsem stát nahoře a poslouchala dech. Ne svůj. Cizí. Nemůžu to říct Karlovi, smál by se mi.“
Polkala jsem nasucho a ohlédla se směrem k těm starým dveřím, které se teď zdály tmavší než obvykle.
Listovala jsem dál.
„V noci jsem slyšela dítě. Smálo se. Ale moje dcera spí v nemocnici. Ještě se nevrátila.“
Tohle bylo zvláštní. Prošla jsem stránku po stránce, ale nebylo tam vysvětlení. Jen stále častější popisy zvuků, stínů, pocitu, že v domě není sama. A pak zápis, u kterého se mi zježily chloupky na rukou:
„Něco je pod podlahou v obýváku. Karlovi jsem řekla, ať to nechá být. On ale tvrdí, že tam nic není. Já to ale slyším. Klepání. Někdy slabé, někdy prudké. A jednou… jednou jsem slyšela, že mě volá. Jménem, které mu nikdy nikdo neřekl.“
Odložila jsem deník stranou. Vzpomněla jsem si, že v obýváku jsme při rekonstrukci opravdu našli pod starými parketami malou nepravidelnou prohlubeň, která nevedla k žádnému potrubí ani kabeláži. Tehdy jsme to nechali tak, protože jsme spěchali na dokončení prací.
Srdce mi bušilo, ale musela jsem číst dál.
Poslední zápis byl krátký. Téměř roztřesený.
„Dnes odcházíme. Karlovi jsem řekla, že je to kvůli jeho práci, ale pravda je jiná. Nemůžu tady nechat ten hlas. Ale bojím se, že on odejde s námi.“
Tím to končilo.
Zavřela jsem deník a dlouho seděla beze slova. V domě bylo ticho — až přílišné ticho. Jako by i zdi poslouchaly, co jsem právě objevila.
Opatrně jsem deník vrátila zpátky do kufříku a chystala se ho zavřít, když jsem si všimla malé kapsičky na víku. Vytáhla jsem z ní jedinou fotografii. Byla rozmazaná, ale poznala jsem na ní obývací pokoj našeho domu.
A ve stínu za pohovkou… stála postava. Malá. Dětská.
Jenže dítě na fotce nebylo vidět celé — jen pár kadeří vlasů a náznak úsměvu. Stejný úsměv, který jsem párkrát zahlédla periferně, když jsem večer vypínala televizi a myslela si, že se mi to jen zdá.
Kufřík jsem prudce zaklapla.
Ten den jsem ve sklepě dál neuklízela. Místo toho jsem zamkla dveře a přísahala si, že než dnes večer zhasnu světla, rozhodnu se, jestli chci vědět víc…
A nebo jestli některé věci mají zůstat navždy v prachu pod schody.
