Článek
Známe se od střední školy, prošly jsme spolu vším – první lásky, rozchody, školu, první práci. Je to člověk, na kterého se můžu vždycky spolehnout. Proto jsem bez otázek přijela v sobotu ráno s kávou a připravená balit krabice.
„Moc ti děkuju, že jsi přijela,“ objala mě na prahu. „Nemůžu uvěřit, že se konečně stěhuju z tohohle malého bytu.“
Tereza mi vyprávěla, že si našla krásnější a prostornější byt blíž centru. Prý už potřebovala změnu. Nic divného, po pěti letech na jednom místě jsem to chápala.
Balení začíná
Začaly jsme v obýváku. Terezabalila knihy, já se starala o drobnosti z poliček. „Ložnici si nechám na později, tam mám ještě nějaké věci rozházené,“ řekla rychle, když jsem naznačila, že bych mohla začít i tam.
Zdálo se mi to trochu divné, ale neřešila jsem to. Každý má právo na soukromí, že? Pokračovaly jsme dál, povídaly si o práci, o jejím novém bytě, o mých problémech s šéfem.
Kolem poledne Tereza dostala telefonát. „Promiň, musím to vyřídit, je to kvůli novému bytu,“ omluvila se a zmizela na chodbě. Mluvila tiše, ale zněla nervózně.
Nečekaný objev
Když se vrátila, tvářila se ustaraně. „Musím skočit pro nějaké dokumenty k realitce, vrátím se maximálně za hodinu. Můžeš mezitím pokračovat? Klidně i v ložnici, ať to máme z krku.“
Souhlasila jsem. Když odešla, pustila jsem si hudbu a šla do ložnice. Začала jsem s šatní skříní. A právě tam, za hromadou zimních svetrů na horní police, jsem našla krabici.
Nebyla nijak schovaná, prostě tam ležela. Když jsem ji sundávala, vypadlo z ní několik fotek. Sehnula jsem se pro ně a… úplně mi zamrzla krev v žilách.
Na fotkách byla Tereza. Ale ne sama. Byla tam s mužem, který jí líbal čelo, objímal ji, smáli se spolu. Vypadali šťastně. Vypadali jako pár. A ten muž… ten muž byl Martin. Martin, manžel naší společné kamarádky Lucie.
Střípky skládačky
Ruce se mi začaly třást. Nemohla jsem tomu uvěřit. Vzala jsem tu krabici a pomalu ji otevřela. Uvnitř bylo víc fotek, lístky z restaurací, vstupenky do kina, dokonce i klíče. Klíče s přívěskem, který jsem poznala – Lucie ho Martinovi dala k výročí.
Najednou mi v hlavě začalo všechno dávat smysl. Tereza posledních několik měsíců byla divná. Často „pracovala přesčas“, zrušila pár našich společných večerů, mluvila tajemně o někom novém ve svém životě, ale nikdy neřekla konkrétně o kom. Já jsem si myslela, že prostě potkala někoho a ještě o tom nechce mluvit.
Vzpomněla jsem si, jak před měsícem Lucie brečela u mě doma, že má pocit, že se Martin chová divně, že přichází pozdě domů, že je roztěkaný. Snažila jsem se ji uklidnit, říkala jsem jí, že to bude jen stres v práci. A celou tu dobu to byla Tereza. Moje nejlepší kamarádka.
Konfrontace
Seděla jsem na posteli s tou krabicou v klíně, když jsem uslyšela klíče ve dveřích. Tereza byla zpátky. Nesla dva sendviče a kávu.
„Koupila jsem oběd, myslela jsem…“ zastavila se v prahu ložnice. Viděla mě. Viděla tu krabici.
Zbledla jako stěna. „To… to není, co si myslíš,“ zakoktal.
„Opravdu?“ Zvedla jsem jednu z fotek. „Protože mně to přijde přesně jako to, co si myslím. Martin. Manžel Lucie. Naší Lucie.“
Začala plakat. Sedla si na zem přímo ve dverech. „Nechtěla jsem, aby to takhle dopadlo. Stalo se to prostě. Potkali jsme se náhodou v kavárně, začali jsme si povídat…“
„Kolik měsíců?“ přerušila jsem ji.
„Skoro rok,“ zašeptala.
Rok. Celý rok nás obě klamala. Lucie ji považovala za kamarádku. Svěřovala se jí se svými podezřeními. A Tereza celou tu dobu…
Pravda vychází najevo
„Proto se stěhuješ,“ došlo mi. „Nechtěla jsi větší byt. Chtěla jsi být blíž k němu.“
Přikývla. „Martin se chce rozvést. Řekl, že už necítí to, co dřív. Ale čeká na správnou chvíli, aby to Lucii řekl šetrně.“
„Šetrně?“ Téměř jsem vykřikla. „Myslíš jako že ji podvádíš s její kamarádkou? To je ta šetrná verze?“
„Prosím, nepovídej jí to. Ještě ne. Martin to chce udělat sám, správně.“
Vstala jsem a dala jsem jí tu krabici. „Víš co? Já už tady nebudu. Nebudu ti pomáhat stěhovat se do bytu, kam plánuješ přivést chlapa své kamarádky.“
„Počkej, prosím…“ snažila se mě zastavit.
„A co se Lucie týče? Zaslouží si pravdu. Od kohokoliv.“
Co jsem udělala
Odešla jsem. Přímo od ní jsem jela k Lucii. Celou cestu jsem si lámala hlavu, jestli dělám správnou věc. Možná měla pravdu Tereza, možná by to Martin měl říct sám. Ale Lucie byla také moje kamarádka. A měla právo vědět.
Když jsem jí to řekla, nejdřív mi nevěřila. Pak se zhroutila. Bylo to hrozné. Nejhorší rozhovor v mém životě. Ale musela to vědět.
Martin se k tomu přiznal ještě ten večer. Lucie ho vyhodila. Tereza mi poslala desítky zpráv, volala, omlouvala se. Ale já jsem neodpovídala. Nemohla jsem.
